Dramatická situace v Aleppu: Pomoc nepřichází, lidé se uchylují do kostelů

Aleppo potřebuje věrné přátele, kteří tváří v tvář dalšímu kataklyzmatu nebudou čekat, až mezinárodní společenství začne jednat, ale okamžitě vyrazí na pomoc. V rozhovoru pro Vatikánský rozhlas na to upozornil polský kněz Przemyslaw Szewczyk, který spolu se sdružením „Východní dům - Domus Orientalis” začal bezprostředně po tragédii pomáhat obyvatelům tohoto nejpostiženějšího syrského města.

Sdružení již několik let přináší pomoc obyvatelům Aleppa. Zpočátku pomáhalo s obnovou pracovních míst a v  poslední době podporuje zejména vzdělávání školáků. "Máme tam přátele, nemohli jsme stát lhostejně," říká otec Szewczyk. Poukazuje na to, že v této tragické situaci je třeba udělat vše pro to, aby se do co nejrychleji dostala nezbytná humanitární pomoc. "Pomoc bližním je nutná a politické otázky nyní nesmí bránit poskytování podpory," upozorňuje otec Szewczyk.

"Politické otázky a mezinárodní situace způsobují, že pomoc z jiných zemí směřuje rozhodujícím způsobem do Turecka, zatímco Sýrie, která zemětřesením také strašně utrpěla, je ponechána sama sobě a lidé v nouzi nemohou počítat s pomocí ve stejném rozsahu jako v Turecku," říká otec Szewczyk pro Vatikánský rozhlas. „Kataklyzma, které zasáhlo jen Aleppo, si v tuto chvíli vyžádalo již více než 1300 obětí. Země se otřásala po celé Sýrii, ale domy se zřítily hlavně v tomto městě. Ve farnosti, kterou podporujeme, našlo přístřeší již 500 lidí. Žijí ve velmi spartánských podmínkách, protože pro všechny není dostatek matrací a někteří spí na holé zemi. Potřebujeme tedy finanční prostředky na nouzovou pomoc: jídlo, přístřeší, teplé oblečení, věci osobní hygieny. Zejména proto, že je obtížné předvídat, jak dlouho budou muset v takových polních podmínkách zůstat. Někteří se ukrývají v autech, jiní zůstávají na ulici a zapalují ohně ze dřeva, které vytáhli z trosek svých zničených domů.”

Dramatické svědectví doplňuje sestra Brigid Maniurka, která prožila v Aleppu i nejhorší chvíle války. "Lidé jsou na konci svých sil. Dostávám zprávy od různých rodin, které v noci v pyžamu vyběhly z domova a ještě se nevrátily domu. Teď je ovšem velká zima a prší, " říká misionářka. – „Hledají útočiště na ulici nebo se ukrývají v kostelech a klášterech. Bojí se vrátit domů, protože otřesy stále pokračují, přestože nejsou už tak silné jako dříve. Jeden kněz, kterého jsem dobře znala, zemřel pod troskami, dalšího se stále nepodařilo najít. Jsou tu rodiny, které přišly o několik blízkých. Když mi telefonuje, je z jejich hlasů slyšet, jak jsou z celé situace psychicky vyčerpaní."