Dvě roviny naslouchání

V jedné písni se zpívá: „Jenže ty neslyšíš, jenže ty neposloucháš…, nebo spíš nechceš vidět.“ Jak vlastně vnímáme slovo „poslouchat“ či „naslouchat“? A umíme to? Čas adventní a vánoční v rodinném kruhu je k tomu víc než příhodný.

Můžeme se podívat na obě roviny naslouchání. První – to je dovednost, jak umím já naslouchat druhým. Ve druhé rovině se zaměřím na to, jak je nasloucháno mně.

Děti se spoustu dovedností učí v rodině. Už kolem prvního roku a následně v batolecím období se dítě učí mluvit a s rozvojem slovní zásoby získává stále nové a nové poznatky. Objevuje, že jazyk je nástrojem mezilidské komunikace. To je skvělé a nám rodičům se tak děti stávají více a více partnery k rozhovorům. Učí se ale děti v rodinách také naslouchat? A jak vlastně? A při jakých činnostech?

Dobrou příležitostí jsou společná jídla. To je ten čas, kdy se rodina sejde kolem stolu a především při večeři, kdy by měl každý dostat slovo a povědět druhým o tom, jak se dnes měl, co dělal, z čeho měl radost, co ho rozzlobilo. V tuto chvíli musí ostatní členové alespoň poslouchat, v lepším případě naslouchat. Teprve když dokončí své povídání, mohou se ho ostatní ptát. Když někdo mluví, ostatní mu nesmí skákat do řeči a překřikovat, což je v rodinách velkým nešvarem. Je to jakýsi závod – kdo to řekne rychleji, hlasitěji, důrazněji. A tak se děti překřikují a někdo z rodičů zvýší hlas, aby je napomenul, a tím je také překřikuje. K tomu by nedocházelo, kdyby děti zažívaly, že jim je vždy dán k povídání prostor. Že nemluví jen ten, kdo je starší či komunikačně zdatnější. Zejména když je dítě malé a ještě se hůře vyjadřuje, je to úkol rodičů, aby mu dostatečný prostor uhájili a učili sourozence, že bráška či sestřička má stejné právo nám něco sdělit jako ostatní.

Pro děti je výchovné, když zažívají i to, že rodiče sdílejí své zážitky či pocity z uplynulého dne, samozřejmě v přiměřeném čase a jen s nutnými detaily. Děti se tak učí, že do chodu rodiny patří to, že si spolu povídáme a že o sobě díky tomu vlastně víme. A tak děti lépe pochopí, proč je máma dnes tak unavená (mluvila o náročném dnu v práci) nebo proč táta hned po večeři ještě bude muset dělat něco důležitého do práce (mluvil o tom, že něco nestihl).

V rodinách napříč všemi věky dětí by mělo platit pravidlo, že mobily ke stolu nepatří. Toto pravidlo samozřejmě musí platit i pro rodiče! Sdílení a naslouchání může být také součástí večerní modlitby. To je úžasný čas zklidnění, ve kterém se někdy otevře dětské srdce a začne povídat o tom, co ho trápí či tíží. A zde je nutný pravdivý, naslouchající postoj mámy nebo táty. Když dítě zakouší, že je mu nasloucháno, že se nemusí bát hovořit o svých nejistotách či neúspěších, zakouší, že je milováno. Takové dítě může být samo sebou a ví, že ho rodiče přijímají takového, jaký je. Někdo namítne, že s malými dětmi to nejde, že jsou neklidné a nevydrží ani u stolu, natož u modlitby. O to víc to s dětmi musíte „trénovat“. Pozitivní pocity, které dítě prožívá v situacích, kdy ví, že se ostatní členové rodiny o něho zajímají, mají obrovskou hodnotu.

S pojmem naslouchání je úzce spojena empatie. Tím, že druhému upřímně naslouchám, snažím se vcítit do toho, co prožívá. Dávám mu tím najevo nejen zájem, ale také úctu a lásku. Když si umí manželé naslouchat, bude se jim lépe dařit učit to také své děti. Budou to „učit“ spíše mimoděk, protože děti budou díky tomu vyrůstat v atmosféře lásky, porozumění a empatie.

Širší rodina

O Vánocích se budeme setkávat i se širší rodinou. Občas si někdo posteskne: „Vždyť oni o nás nic nevědí.“ – „Vždyť oni se o nás nezajímají.“ Na místě je otázka: A jak se o ně zajímám já? A tak si, prosím, letos dejme pozor, aby se rodinné sešlosti nezredukovaly na konzumaci jídla, alkoholu či povídání o politice, případně o očkování. Nejen o Vánocích, ale i při jiných oslavách se může podařit, že každý sám za sebe bude vyprávět o tom, co mimořádného prožil od doby, kdy se setkali naposledy. Čím žije v posledním roce, co ho čeká.

Pokud se má takovéto naslouchání a sdílení podařit, je potřebná vynalézavost někoho z účastníků, kdo s návrhem takhle si popovídat přijde. A dále je podmínkou ukázněnost účastníků, kteří budou ostatním opravdu naslouchat a nebudou se při tom, když někdo něco vypráví, bavit či koukat do mobilů. Maminky a babičky ať v těchto chvílích „neruší“ s nabízením pochutin a tatínkové a dědečkové ať „nezlehčují“ to, co budou děti vyprávět. Každá rodinná sešlost vyžaduje jakéhosi „moderátora“, který návrh ke společnému sdílení vysloví a nenásilně ho moderuje.

Přeji vašim rodinám, abyste si našli čas na sdílení a naslouchání nejen o Vánocích, protože všechny tyto chvíle se do vašich dětí ukládají jako důležitá hodnota do celého jejich budoucího života.

Autorka je psycholožka, působí v Křesťanské pedagogicko-psychologické poradně v Praze