Každý rok 14. srpna si připomínáme památku svatého Maxmiliána Marie Kolbeho – kněze, františkána, muže neochvějné víry, hluboké mariánské úcty a obdivuhodné odvahy. Když v Osvětimi vystoupil z řady a nabídl svůj život za jiného vězně, jeho jméno se navždy zapsalo do dějin jako synonymum lásky, která se dává až do krajnosti. Film „Dvě koruny“ režiséra Michała Kondrata se pokouší vyprávět celý příběh, který k tomuto neobyčejnému činu vedl.
Svatý, jehož jméno zná u nás téměř každý. Příběh, který se vryje do srdce. Ale jak hluboce ho vlastně známe? Víme, kým byl Maximilián Kolbe doopravdy?
Už jako chlapec jménem Rajmund prožil hluboký duchovní zážitek: při modlitbě se mu zjevila Panna Maria a nabídla mu dvě koruny – bílou za čistotu a červenou za mučednictví. On si zvolil obě. Vstoupil do františkánského řádu, studoval v Římě, přijal kněžské svěcení a brzy pochopil, že jeho posláním je evangelizovat svět prostřednictvím moderních médií.
Film přináší celou řadu fascinujících informací, které mnohdy ani ctitelé tohoto svatého nevěděli. Například to, že Kolbe měl hluboký zájem o vědu a techniku – dodnes se například dochovaly jeho nákresy vesmírných lodí, návrhy iontových pohonů či úvahy o vesmírné medicíně. I to ukazuje jeho schopnost spojovat víru a rozum, spiritualitu s technikou.
Kolbe svou mariánskou úctu nikdy neskrýval. Právě ona byla směrem a motivací jeho duchovního života. Založil hnutí Rytíř Neposkvrněné, vydával stejnojmenný časopis (kolem roku 1938–1939 dosahoval v Polsku nákladu až milion výtisků měsíčně) a šířil medailonky Panny Marie – tzv. Zázračné medaile. V polském Niepokalanówě vybudoval klášterní komunitu čítající 750 bratří, kteří žili nejen v modlitbě, ale i v apoštolské práci. Kolbeho život ukazuje, že svatost není útěk před světem, ale naopak – krok ke světu a ke společnému kráčení k Bohu.
Jako misionář působil i v Japonsku, kde založil klášter v Nagasaki – na místě, které o několik let později zůstane po jaderném výbuchu zázračně uchráněno. Také tam šířil evangelium prostřednictvím médií, vždy s pokorou a otevřeným srdcem.
Když Němci obsadili Polsko, Kolbe zůstal. Pomáhal potřebným, skrýval pronásledované. A svým životem pravdě nemohl být sobeckým světem zapomenut. V roce 1941 byl deportován do Osvětimi a přidělen číslo 16670. Tam se stal světlem v temnotě – utěšoval spoluvězně, modlil se s nimi, dělil se o jídlo.
Když jeden z vězňů utekl a Němci se rozhodli za trest zabít deset jiných, Maxmilián Kolbe vystoupil z řady. Nabídl svůj život za otce několika dětí – Františka Gajowniczka. Bylo mu vyhověno. Zbytek dní strávil v kobce odsouzen k vyhladovění. Tuto kobku přetvořil v „kapli“ odkud se ozývaly modlitby a zpěvy náboženských písní. Zemřel jako kněz, který do poslední chvíle žil pro druhé.
Byla jeho smrt zbytečná? Nejen film jasně odpovídá: nebyla. Jeho smrt byla prolomením logiky tohoto světa. Jeho čin se stal živým vyjádřením slov Krista: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej.“ (Lk 17, 33) „Kdo přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.“ (Mk 8, 35)
Film „Dvě koruny“ doporučuji všem, kdo hledají inspiraci pro křesťanský život, kdo touží po příkladu svatosti v moderním světě a kdo chtějí znovu uvěřit, že láska silnější než smrt opravdu existuje. Film nám pomáhá pochopit, že svatost není vyhrazena „někomu jinému“, ale že jsme k ní voláni i my – ve svých každodenních volbách, malých i velkých obětech, službě druhým.
Film Dvě koruny můžete zhlédnout na křesťanské streamovací platformě Filmana: filmana.cz/cs/film/90-dve-koruny a v aplikacích pro iOS a Android.
Marek Poštulka, Filmana