Ježíš je s námi „jinak“ než ostatní lidé

Jaký smysl má modlitba křížové cesty? Není to jen příležitost, jak si uvědomit, že náš život je plný temných a bolavých skutečnos tí - to víme i bez ní. Je to především jedi nečný způsob, jak vědomě propojit to těžké v našem životě s Kristem a s mo cí jeho lásky.

Je tu Pán, který se nás chce ujmout a pro vést nás každým údolím smrti (srv. Žl 23,4), dát nám i v temnotách toho, co prožíváme, zakusit svoji přítomnost. Vždyť pro něho „žádná tma není temná; noc jako den svítí, temnota je jako světlo“ (Žl 139,12). Žít v Ježíšově přítomnosti však neznamená pouhé vágní vědomí, že Bůh „někde je“ a „nějak o nás ví“ Svým vtělením s námi Ježíš navždy spojil svůj život, a to tak intenzivně, že všechno, co žijeme, prožívá spolu s námi.

Jiná úroveň sdílení, lásky a pomoci

Říká to zřetelně ve svém podobenství o posledním soudu (srv. Mt 25,31-46), kdy se ztotožňuje s hladovými, žíznivými, s těmi, kteří jsou na cestách, kteří trpí nouzí, nemoce mi a pronásledováním. Jako by nám tím chtěl říci: „Byl jsem s tebou, když jsi měl hlad, když jsi byl nemocný, když jsi trpěl samotou a úzkostí, když jsi byl nespravedlivě osočován“ On je s námi jinak než ostatní lidé. Naši bližní jsou s námi jakoby „zvenčí“. Snaží se nás pochopit, potěšit, podat nám pomocnou ruku. Avšak Ježíš, který přebývá v našich srdcích, je s námi „zevnitř“. To je úplně jiná úroveň a kvalita sdílení, lásky a pomoci.

Není s námi jako ten, kdo nás na chvíli navštíví a projeví svůj soucit, nabídne pomoc, a pak se vrátí domů, ke svým starostem a ke své práci. Ježíš s námi spojil svůj život naprosto a na vždy: my jsme v něm a on je v nás, tedy všechno, co prožíváme, prožívá s námi. Rozumí nám zevnitř, vždyť jsou to naše starosti, trápení, naše ne moci a bolesti, které na sebe vzal - jakožto zaslíbený Boží služebník, muž bolesti, znalý utrpení (srv. Iz 53,3-5).

Proměnit vše těžké v životodárnou zkušenost

Právě proto, že náš Pán prošel křížovou cestu před námi, neboli prošel utrpením ve všech možných podobách, je nám i v našem trápení blízko a rozumí nám. Jak říká Písmo: „Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu“ (Žid 4,15).

To je pro nás důvod, proč si nezoufat ani v těžkých situacích života a proč nepropadat beznaději při pohledu na stav světa kolem nás. Právě Kristova přítomnost v našem životě je cestou, jak dobře projít i obdobími nesnadnými, jak neztratit naději v životních zkouškách. Ale nejen to, cílem není těžkosti pouze dobře „zvládnout“ - ve spojení s Kristem může být všech no těžké, co prožíváme, Boží mocí proměněno v životodárnou zkušenost. Pokud se svými slabostmi, a do konce i selháními přijdeme k Pánu, mohou se stát prostorem pro vylití nové milosti (srv. Řím 5,20). A v neposlední řadě - ze zkoušek můžeme vyjít proměněni my sami, tak jako náš Pán, kterého Duch vyvedl na poušť, kde byl pokoušen, ale z pouště se vrátil plný Boží moci (srv. Lk 4,14). Díky jeho vítězství nad zlem a nad smrtí se proto může i každé naše trápení stát cestou a mít v našem životě hluboký smysl.

Křížová cesta může být tedy jedinečným nástrojem, jak se ještě úžeji spojit s Kristem a zakusit milost uzdravení. Na něm se naplnilo starozákonní proroctví: „Jeho rány nás uzdravily“ (Iz 53,5; 1 P 2,25). A tyto rány mají moc nás stále uzdravovat a proměňovat.

z knihy P. Vojtěcha Kodeta OCarm. Jeho rány nás uzdravily. Křížová cesta (KNA 2025)