Kněží –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ junioři se setkali s biskupem Pavlem Konzbulem

Každoročně se biskup Pavel Konzbul setkává jak s kněžími „veterány“, tak s kněžími „juniory“, od jejichž kněžského svěcení uplynulo pět let a méně.

Setkání se nesou v neformálním duchu, kněží sdílí své postřehy a zkušenosti z pastorační praxe, otevírají společně s biskupem témata a otázky, které je zajímají. Letošního setkání, které proběhlo v pondělí 19. května, se účastnil například loni vysvěcený P. Daniel Martínek, který první rok své kněžské služby prožil jako kaplan ve farnostech Velké Meziříčí, Bory a Netín. Na otázku, jak se s velkým množstvím různorodých povinností ve své práci vyrovnává, odpovídá: „Asi nejlépe se sžívá s tím, co je pro kněze tak nějak nejvlastnější. A to vysluhování svátostí. Samozřejmě člověk cítí respekt, když má v neděli mluvit ke stovkám lidí nebo když sedí ve zpovědnici a naslouchá lidským těžkostem. Ale zároveň je to něco, s čím od začátku počítá, a kde je jasně dané, že je to Bůh, který v tom všem působí. Pokud kněz přijme svou roli, že totiž jedná v zastoupení Krista, pak do toho může jít s klidnou myslí, protože ví, že na něm to nestojí. Naopak nejtěžší pro mě bývá to, když musím rozlišit kolik čemu věnovat času. Někdy mi přijde všechno tak důležité a někdy zase všechno tak banální. Problém je, že to často měřím tím lidským kritériem efektivity a produktivity. Bůh má ale jiná měřítka a ta bych se rád naučil více vnímat a lépe aplikovat.“ A dodává, že po prvním roce v kněžské službě vnímá velkou vděčnost, nejen vůči svému předchůdci, který ho v úvodu trpělivě seznamoval se všemi taji, vztahy a souvislostmi ve farnostech, ale také a především vůči Bohu: „Určitě jsem měl minimálně jedno očekávání, ohledně toho, jaké to bude. Totiž, že to bude krásné. A Bohu díky se naplňuje.“

Pětileté výročí svého kněžského svěcení si bude letos v červnu připomínat také P. Jan Patty Pavlíček, který má v diecézi na starosti péči o mládež. Jaké „bonusy“ mu život a práce s mladými lidmi do jeho povolání přináší? „Žiju na faře (v Diecézním centru života mládeže MAMRE v Osové Bítýšce, pozn. red.) se čtyřmi mladými lidmi, často je to jako v rodině, občas se nepohodneme, občas si řekneme něco co nás pak mrzí… Ale jsem za to vděčný, vidím, že mi to hodně dává a hodně mě to posouvá a učí. A druhou skupinou jsou mladí, kteří přijíždí na MAMRE, často s nimi řeším jejich vztahy, jejich problémy, jejich těžkosti a baví mě to. Mám radost, že jsou mladí otevření. Často mě také osloví jejich životní příběhy a nutí mě některé věci v mém životě přehodnotit. Je to dynamický život.“ 

Jako největší výzvu a úkol pro kněze v současnosti vnímají oba mladí kněží potřebu být otevřený, autentický a být lidem skutečně nablízku: „Věřím, že když budeme mít v sobě ukotvené vědomí svého kněžství, toho, že jsme Kristovi vyslanci, že máme naději v popisu práce, a podle toho taky budeme žít, tak už tím samotným uděláme hodně,“ doplňuje P. Daniel.