KNIHA: Křesťan, církev a majetek

Jak zajistit hmotné fungování církve? Hledání odpovědi na tuto otázku je jedním z hlavních témat odborné monografie kněze a právníka doc. Stanislava Přibyla, která nedávno vyšla v nakladatelství Leges pod názvem „Křesťanský postoj k majetku a hmotné zabezpečení“.

Úvodní část publikace předkládá biblické základy vztahu k majetku. Ve Starém zákoně je bohatství vnímáno jako znamení Božího požehnání, zároveň však již mudroslovná literatura, například kniha Přísloví, varuje před svody pomíjivého bohatství. Chrámoví služebníci v Jeruzalémě nedostali půdu jako ostatní izraelské kmeny, ale měli být živi z obětí, které lidé přinášeli Hospodinu. Udržování chrámu bylo financováno prostřednictvím chrámové daně. Tobiáš pak říká: „Vším, čeho máš přebytek, prokazuj milosrdenství.“

Nový zákon přináší radikální pohled na bohatství. Apoštol Pavel píše v 1 Tim 6,10: „Kořenem všeho zla je láska k penězům.“ Sám Ježíš vybízí: „Chceš-li být dokonalý, prodej všechno, co máš, a následuj mě.“ Křesťan tedy nevyhnutelně žije v určitém napětí – pro život potřebuje materiální prostředky, zároveň však nese odpovědnost za službu druhým a má spoléhat na Boží prozřetelnost. Tato důvěra však nesmí vést k zahálce nebo nezodpovědnosti. Člověk má podle evangelia hospodařit s tím, co mu bylo svěřeno, a zároveň se starat o potřebné. Silný sociální apel zaznívá například v Listu Jakubově.

Od Rerum novarum k 2. vatikánskému koncilu

Druhá část knihy se věnuje sociálním závazkům církve a jejích členů. Autor připomíná encykliku Rerum novarum Lva XIII. (1891) i celé sociální učení církve. Odkazuje na Kodex kanonického práva z roku 1983, podle něhož jsou věřící povinni přispívat na potřeby církve – na bohoslužby, apoštolát, charitativní činnost a na přiměřené zajištění těch, kdo církvi slouží. Publikace dále pojednává o církvi jako zaměstnavateli. Každý, kdo pro ni pracuje, má nárok na přiměřenou mzdu i na sociální a důchodové zabezpečení. To platí i pro duchovní – nový Kodex stanoví, že biskup je odpovědný za jejich hmotné zabezpečení.

Za zvláště přínosnou část publikace lze označit kapitolu věnovanou praktickým otázkám hmotného zajištění církve, zejména se zřetelem ke změnám, které se v této oblasti odehrály během 20. století. Kodex z roku 1917 ještě pracoval s pojmem beneficium, tedy právní jednotkou spojující církevní úřad s příjmy z konkrétního majetku. Kněz tak byl zabezpečen přímo z majetku farnosti. Československý stát na základě tzv. Kongruového zákona z roku 1926 tyto příjmy dorovnával.

Druhý vatikánský koncil však benefiční systém odmítl jako překonaný a v dokumentu Presbyterorum ordinis č. 20 stanovil, že hlavní důraz má být kladen na službu, ne na majetek. Kodex z roku 1983 požaduje převod existujících beneficií na instituce, které budou tyto prostředky spravovat – například fondy, nadační fondy či nadace zřízené biskupem. Tyto instituce mají být zároveň právně uznány i podle občanského práva.

V českém kontextu se tato změna začala naplňovat až zákonem č. 428/2012 o majetkovém vyrovnání s církvemi.

Církevní restituce

V další části knihy se autor věnuje samotnému procesu restitucí. Vysvětluje rozdíl mezi dvěma skupinami povinných osob – státními organizacemi, jako jsou Lesy ČR a Státní pozemkový úřad, které vydávaly veškerý historický majetek, a dalšími organizacemi, které vydávaly pouze specifický majetek, který sloužil duchovním charitativním účelům nebo byl funkčně spjat s jiným vydaným církevním majetkem.  V důsledku tohoto rozdělení nebyla část historického majetku navrácena, což vedlo k vyplácení finanční náhrady.

Restituční proces byl provázen neochotou ze strany povinných subjektů a četnými soudními spory, které v některých případech trvají dodnes. Autor připomíná gentlemanské gesto katolické církve, která se zřekla 20 % svého majetku, čímž umožnila ostatním církvím samostatně fungovat prostřednictvím navýšené finanční náhrady. Autor ovšem upozorňuje, že katolická církev nemůže spoléhat pouze na výnosy z restitucí. Důležitou roli musí hrát solidarita věřících, kterou je třeba trvale posilovat.

Hospodaření pražské arcidiecéze

Závěr knihy je věnován hospodaření pražské arcidiecéze. Přibyl popisuje vznik jednotlivých fondů – pro mzdovou podporu kněží, obnovu farností či pastoraci – a jejich soulad s kanonickým právem. Zároveň upozorňuje, že bez transparentnosti v hospodaření nelze očekávat trvalou důvěru a ochotu věřících přispívat. Přibyl však zdůrazňuje, že žádné systémové řešení nemůže vyhovět všem zúčastněným, a připomíná potřebu trpělivosti, odvahy a solidarity.