Knižní tip: Pokorná pastýřka skromných slov

Představit si vrabce přichyceného drápky na rostlině není pro člověka s představivostí tak těžké. Obtížnější se mi zdá nalézt sbírku básní současného autora, která se jeví, že by tu s námi mohla být už napořád. Ale jak se zdá, v prvotině Anny Gažiové Jak vrabec na šlahounu svlačce se taková objevila.

Sbírka Anny Gažiové (*1999), kterou vydalo nakladatelství Dobrý důvod, obsahuje třicet básní z let 2016 až 2022. Autorka je zasadila do konkrétních míst, a tím i oddělených celků: na Jih (2016–2018), do Glasgow (2018–2019) a do Předpraží a Prahy (2020–2022). Básně sice nevytvářejí konkrétní mapu, ale zvláště v pásmu nazvaném Glasgow někteří čtenáři možná poznají lokality, které se ve verších jemně otiskují.

Těžko říct, jestli jde víc o „poezii cesty“, nebo o poezii na cestách. Prolamují se jedna do druhé a jedna druhou předpokládá. Nejde ale, jak by se mohlo zdát i z chronologického uspořádání sbírky, o básnickou road movie, která míří k nějakému nedefinovatelnému nekonečnu v mlhách. Naopak. Anna Gažiová hledá na své pouti pevné body v podobě okamžiků, kdy se setkává s věčnou, ale v čase vždy prchavou podobou přírodních krás a jevů. „Uprostřed zeleného přítmí / najednou svítí pole / vousaté klasy / cvrkot / kamenné oltáře časů / co vrstva / procesí s baldachýnem / saranče zůstává / na jeden letmý pohled / a skočí / ostružiní škrabe / do nártů / do kotníků / erlebensweg / wo sind wir?“

Jako věřící člověk zažívám při čtení laskavé a srdečné pozvání k posvátným skutečnostem, které se nejvíce odhalují v kráse stvořených věcí, v maličkostech všedního života, v intimitě a ve vztazích. Anna Gažiová se kolem sebe dívá pohledem básníka-světce, jemuž svět, jejž obývá, ještě nevzal iluze a nepředělal si ho k obrazu svému. Čisté pohledy dítěte, kterými se v básních nejvíce těším, mi připomínají mé vlastní dětství a těch několik málo okamžiků, kdy jsem byl – tak jako autorka – pozván, abych někde v něčem viděl podstatu, pravdivost a krásu skryté očím, které se nedívají, ale jen plazí po povrchu věcí.

Mezi „vidět“ a „zaznamenat“ se nachází průrva, nebo dokonce propast, jejíž břehy se podaří spojit pouze těm, jimž je dáno sahat si do kapes Boží milosti. Anna Gažiová mezi tyto Boží pastýře slova patří. Připomínám si slova sv. Jana Pavla II. z jeho Listu umělcům: „Umění jako takové představuje hodnotný přístup k horizontu víry, v němž události života nacházejí své završené vysvětlení.“ Tahle drobná básnická sbírka mě k těmto horizontům bezpečně vede, a to nejen jako čtenáře, ale – věřím – i jako toho, kdo je díky autorce vystaven jejich tajemnému působení.

Přístup Anny Gažiové ke slovu je pokorný. Nic v její poezii nekřičí a nenaléhá. Už to samo o sobě je v mnohomluvnosti této doby znamením, že spolu s ní a díky ní můžeme kráčet krajinou, ve které nežijí lvi (hic sunt leones), ale kde jsou patrné doteky Božího sklonění se k člověku – „jak na ostrovech, tak na kontinentu / všude je stejné cvrlikání v křoví / váhání strak nad zárubněmi dveří / můj Pámbů zřejmě mluví polsky / ale / každým jazykem stejně / v něho věřím“.

Anna Gažiová: Jak vrabec na šlahounu svlačce (Dobrý důvod 2022)