Nenahradí skutečnou blízkost

Zeptali jsme se: Která papežova myšlenka z encykliky Magnifica humanitas vám z osobního nebo profesního hlediska připadá stěžejní a proč?

Fotogalerie

2

MICHAL ČERNÝ, filozof výchovy, Katedra informačních studií a knihovnictví, Masarykova univerzita Brno

Zvláště silná mi připadá část encykliky zaměřená na vzdělávání. Jako klíčový vnímám čl. 145, kde papež říká dvě důležité věci.

Zaprvé: Vzdělávání hraje velkou roli ve společnosti, a právě proto se musí měnit. Nikoli romantickým vracením se ke „starým dobrým časům“, ale naopak hledat nové přístupy a formy. Škola musí být místem integrálního rozvoje každého člověka v kontextu současného světa. Učitelé by měli hledat vhodné místo technologií v učení tak, aby pomáhaly studujícím je používat zodpovědně, kriticky a kreativně.

Zadruhé: Lev XIV. je modernější než výrazný diskurs (nejen) české školské (a politické) veřejnosti s plošnými zákazy či touhou po světě bez AI, inkluze či mobilních telefonů. Nejen ukazuje porozumění technologiím a vzdělávání, ale také prezentuje křesťanství jako rostoucí živý organismus, který v různých společenských výzvách dokáže odpovídat na problémy své doby – odvážně, kompetentně a jazykem lidskosti. Neuzavírá církev do sebe, ale ukazuje křesťanství jako tvůrčí a kritickou sílu současného světa.

KLÁRA NĚMCOVÁ, učitelka a autorka instagramového profilu

Kafčo se svatými „AI nelze považovat za morálně neutrální“ (čl. 80). Slýchám názory, že důležité je, jak a k čemu nástroje AI využíváme. Občas to až sklouzává k pohledu, že účel světí prostředky, což jistě nepatří mezi křesťanský pohled na svět a morálku. Je morálně obhajitelná například tvorba AI knih s křesťanskou tematikou? Nepopírá to samotnou podstatu umění a daru kreativity, který je obrazem Boha jako původního tvůrce? Nebo tvorba AI plakátu na farní a církevní akce či AI napodobeniny zbožných obrázků v kalendářích, které se potom veřejně prodávají?

Papež také v čl. 122 ukazuje na realitu lidských limitů a konečnosti, které nás vedou k rozpoznání lidskosti a schopnosti tvorby autentické kultury, které brání tomu, aby se zlo stalo normou. Jestli na tom záleží, potom záleží i na přístupu a používání AI nástrojů každého z nás na základě našich morálních hodnot a poznání. A dokonce i na tom, kdo vytvoří plakát na farní akci.

MICHAEL KOCH, lektor, člen komunikačního týmu Biskupství brněnského

Nejvíc mě oslovilo papežovo varování, abychom se v době umělé inteligence nepřestali ptát, co je pravda, a nezačali místo toho řešit jen to, co funguje, co je populární nebo co nám ušetří čas. Týká se mě to jako táty, manažera i člověka, který vede společenství.

S AI pracuji každý den, mám vlastní AI agenty a zkouším nové nástroje. V encyklice nečtu výzvu „AI nepoužívejte“, ale pozvání přemýšlet, co její používání dělá s námi a s druhými. V práci pomáhám lidem objevovat, v čem jsou dobří. Čím víc úkolů za nás zvládne AI, tím důležitější bude vědět, kým jsme a co můžeme dát druhým. Práce pak není jen výkonem, ale také službou.

MONIKA PRZYBYSZ, výzkumnice v oblasti médií, Univerzita kard. Stefana Wyszyńského, Varšava

„Svět školy dnes čelí výzvám, které nelze odkládat na později.“ To je výzva Lva XIV. k výchově a vzdělávání v duchu hledání a lásky k pravdě, k pokládání otázek po smyslu života a důstojnosti každého člověka (čl. 143–147).

Hlavní myšlenkou Lva XIV. v této pasáži je přesvědčení, že škola – podporovaná výchovným spojenectvím – musí zůstat prostorem celostního rozvoje člověka, hledání pravdy a budování vztahů. Musí se přitom stavět proti odlidštění, které přináší nadbytek informací a digitální spěch.

Část encykliky věnovaná vzdělávání zdůrazňuje klíčovou roli školy jako spojence rodičů při rozvíjení kritického myšlení a předávání trvalých hodnot. Papež upozorňuje na tři hlavní výzvy: sociální nerovnost v přístupu ke vzdělání, nutnost přizpůsobit pedagogické metody umělé inteligenci a krizi moudrosti spojenou se záplavou útržkovitých informací. Škola nesmí slepě dohánět digitální svět. Jejím úkolem je nabízet čas k rozjímání, ticho, hluboké studium a budování vztahů, které technologie nedokáže nahradit.

TOMÁŠ CYRIL HAVEL OSB, kněz a šéfredaktor časopisu DUHA

Když čtu papežova slova jako člověk, který se věnuje náboženskému vzdělávání, oslovuje mě především síla obrazů, jimiž své poselství vyjadřuje. Blízký je mi Augustinův obraz dvou měst, propojený s biblickými obrazy babylonské věže a Nehemiášova obnovování Jeruzaléma. Papežovi nejde jen o technologie nebo společenské změny a jejich kritiku, ale o mnohem základnější otázku: Co vlastně společně budujeme a z jaké lásky naše stavba vyrůstá? Digitální svět nevykresluje jako hrozbu, ale jako nový „kontinent“, na němž máme hledat nové způsoby přítomnosti evangelia a katecheze.

V tomto smyslu rozumím jeho důrazu na vztahy, společné hledání pravdy, váhu slova a eucharistii jako zdroj jednoty. V době, kdy do výuky vstupují digitální asistenti a umělá inteligence, nevnímám ani já jako svůj úkol mladé lidi před technologiemi varovat, ale pomáhat jim, aby je dokázali používat lidsky, odpovědně a svobodně. Přiznávám však, že to je výzva, které se musíme nejprve učit my sami.

Důležitá je pro mě také skutečnost, že papež vztahuje principy sociální nauky nejen na společnost, ale i na samotnou církev. Solidarita, subsidiarita, participace a společné dobro se tak stávají výzvou pro synodalitu, spoluzodpovědnost a ocenění rozmanitých charismat. Právě tady vidím inspiraci i pro katechezi, která nepředává pouze obsah víry, ale zároveň učí společně kráčet, naslouchat a nést odpovědnost za život církve.

ALICE KOŠÁRKOVÁ, teoložka, Cyrilometodějská teologická fakulta UPOL

Při čtení encykliky mě stále silněji oslovovalo, jak realisticky papež vnímá dnešní dobu. Bere vážně možnosti, které přinášejí nové technologie, ale zároveň se ptá, co jejich rozvoj znamená pro samotného člověka. Zvykáme si na rychlost, výkon a okamžité odpovědi. Snadno pak i vlastní limity pokládáme za chyby, které je potřeba odstranit. Papež ale připomíná, že právě naše limity a křehkost nás otevírají Bohu i lidem, jejich potřebám, péči, kterou nabízíme i přijímáme. V encyklice je to hezky ukázáno na události Vtělení – Boží Syn přijímá naše lidství i s jeho zranitelností a proměňuje je. Plnost života tak nespočívá v bezchybnosti a soběstačnosti, ale v lásce a ve vztazích, o něž společně pečujeme. Tomu sice mohou sloužit i technologie, které nás umí propojit, ale skutečná blízkost potřebuje čas, pozornost a ochotu být druhému opravdu nablízku. S novými možnostmi tak přichází odpovědnost neztratit ze zřetele důstojnost a jedinečnost každého člověka.

MAREK VÁCHA, kněz, biolog a lékařský etik

Pro mě jsou nejdůležitější myšlenky:

(čl. 106) „Nestačí se abstraktně odvolávat na etiku; je zapotřebí robustních právních rámců.“ Naprosto souhlasím, v dějinách nikdy nebyl problém najmenovat si Etickou komisi, která vám vždycky všechno schválí.

(čl. 113) „Inteligence tedy, když je absolutizována, zastiňuje další základní rozměry života.“ Častá myšlenka encykliky. Inteligence je jen jedním z rozměrů člověka; hodnota člověka nerovná se jeho inteligenci.

(čl. 121) Citát z Frankla: „Člověk je tou bytostí, která vynalezla plynové komory v Osvětimi; je to však také ta bytost, která do těchto plynových komor vstoupila vzpřímeně, s modlitbou Otčenáš neboli Šema Jisrael na rtech.“

(čl. 198) „Proto nelze svěřit umělým systémům smrtící, nebo dokonce nezvratná rozhodnutí.“ (199) „Z tohoto důvodu musí být řetězec odpovědnosti identifikovatelný a ověřitelný; ti, kdo navrhují, školí, povolují a používají technologie, musí nést odpovědnost za svá rozhodnutí.“ Pro mě nejdůležitější myšlenka celého textu.

(čl. 238) „Investujme do vzdělání, počínaje sebou samými! Všichni se musíme naučit, jak se lidsky zapojit do digitálního světa.“ Vzkaz pro katolíky!

TOMÁŠ MANČAL, fyzik, Matematicko-fyzikální fakulta UK

Nejvíce mě oslovuje celkové sociální vyznění encykliky. Zvykli jsme si jako společnost poměřovat hodnotu člověka jeho ekonomickým přínosem. V Česku se z jiného úhlu pohledu snad ani žádná politická debata nevede. Zúžené, ekonomicky pravicové pojetí liberalismu proniklo hluboko do našeho myšlení, i mezi ty, kterým už žádné výhody nenabízí. Paradoxně se pak silně projevuje v protisystémových a nacionalistických proudech.

Papež nám připomíná, že lidská důstojnost není něčím, co si musíme zasloužit. Je vlastní každému člověku bez ohledu na jeho schopnosti či užitečnost. Právě to je základem skutečné solidarity a spravedlivé společnosti. Nové technologie včetně umělé inteligence tento problém nevytvářejí, ale v některých oblastech jej už dnes prohlubují. Papež nás vyzývá, abychom se soustředili především na hodnoty, které určují využití nových technologií. Skutečný pokrok se neměří rostoucí výkonností, nýbrž tím, zda vytváří důstojné podmínky pro život všech.

Magnifica humanitas, papež Lev XIV., Karmelitánské nakladatelství (2026)