Nostra aetate 60 let poté

Tři dikasteria – pro nauku víry, pro jednotu křesťanů a pro mezináboženský dialog – vydala společný dokument. Tento text nese jméno »Cesta naděje« a ohlíží se za šedesáti lety od vyhlášení koncilní deklarace Nostra aetate, která zahájila novou kapitolu v dějinách vztahů mezi katolickými křesťany a věřícími ostatních náboženství.

Společná reflexe tří dikasterií zdůrazňuje postoj protikladný k fundamentalismu a extremismu, k rozchodu s mentalitou obležené pevnosti a dobývání nepřátelského území. Cesta naděje znovu prochází klíčové etapy dialogu od vydání Nostra aetate, vyhodnocuje jejich výzvy a cíle a načrtává perspektivy do budoucna ve vztahu k oživení nadčasového poselství koncilní deklarace: »Církev zavrhuje jako cizí Kristovu smýšlení jakoukoli diskriminaci nebo jakékoli utiskování lidí pro jejich rasu nebo barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství.« (NAe 5)

Dokument Cesta naděje uvádí deklaraci Nostra aetate do širších souvislostí, a to nejen s ostatními koncilními texty, jako např. Dignitatis humanae. Prefekt Dikasteria pro mezináboženský dialog, kardinál George Jacob Koovakad, udůrazňuje: „Nostra aetate není izolovaný text. Stal se ‚hořčičným zrnkem‘ na teologické i institucionální rovině. […] Smýšlení Koncilu se propsalo do trvalé struktury římské kurie i do misijního poslání církve.“

Vztah se židy a muslimy

Jedním z důležitých témat deklarace Nostra aetate byl vztah se židy. Dokument Cesta naděje zdůrazňuje, že „smlouva Boha s židovským lidem je neodvolatelná, což neustále musí mít církev na paměti“. Ke stále palčivému tématu antisemitismu, jímž se dokument také zabývá, dodává kardinál Kurt Koch, prefekt Dikasteria pro jednotu křesťanů: „Nemůže být dobrým členem rodiny, kdo si neváží vlastní matky a nemiluje ji. Židovství je ‚mateřskou půdou‘, z níž křesťanství vyrostlo. Je nemožné být učedníkem Ježíše Krista a zároveň antisemitou.“ To platí navzdory komplikacím, které současný konflikt na Blízkém východě židovsko-křesťanskému dialogu přináší. „I v těchto obtížných časech poznamenaných konflikty a neporozuměním je nezbytné pokračovat s nasazením v tomto našem drahocenném dialogu,“ cituje kardinál slova papeže Lva XIV.

Stejně jako antisemitismus odmítá dokument Cesta naděje islamofobii. Zúčastněná dikasteria nešetří kritikou vůči jejím projevům, které „adekvátně nerozlišují mezi případy fundamentalismu a násilí a mezi pokojnou existencí dalších věřících muslimů, integrovaných a pracujících v zemích, které je přijímají“. Kardinál Koovakad připomíná mnoho nábožensky smíšených oblastí, kde křesťané a muslimové „dennodenně spolupracují na projektech péče o migranty, podpory rodin v obtížných situacích, výchovy dětí a péče o seniory“.

Dialog jako zásadní téma

Úsilí o dialog, vzájemné poznávání a oceňování je jedním z nejdůležitějších a podstatných prvků působení církve navzdory „rostoucímu fundamentalismu, vytrvalým předsudkům, politické manipulaci pod maskou náboženství a násilí v Božím jméně“. Jak zdůrazňuje dokument Cesta naděje: „Nemůžeme vzývat Boha jako Otce všech lidí, odmítáme-li se chovat jako bratři vůči druhým lidem, kteří byli stvořeni k Božímu obrazu.“

Dialog je také podstatou misijního poslání církve. Kardinál Viktor Manuel Fernández, prefekt Dikasteria pro nauku víry, cituje v této souvislosti Františkovu encykliku Dilexit nos: „Misie jako vyzařování lásky Kristova Srdce si žádá misionáře, kteří jsou sami zamilovaní […] jejich slova neobtěžují, nevnucují se, nevlamují se silou, jenom druhé vedou k tomu, aby se ptali, jak je taková láska možná.“ (č. 209–210). A připomíná sv. Jana Pavla II., který již v encyklice Redemptoris missio jasně vyjádřil, že „mezináboženský dialog tvoří část evangelizačního poslání církve“ (srv. č. 4).