Papež František: „Odpuštění je lidské právo“

Papež František vystoupil v italském televizním pořadu „Che tempo che fa“. V obsáhlém dialogu s Fabiem Faziem, novinářem třetího kanálu italské státní televize RAI, papež odpověděl mimo jiné na otázku, jak dokáže nést tíhu tolika příběhů o utrpení a nevýslovné bolesti: „Pomáhá mi celá církev“.

„Možnost odpuštění je lidským právem. Všichni máme právo na odpuštění, pokud o ně požádáme“. Papež František hovořil v pořadu novináře Fabia Fazia „Che tempo che fa“ na televizním kanálu RAI 3. Z Domu sv. Marty papež odpovídal na celou řadu témat: migranti, ochrana stvoření, vztah mezi rodiči a dětmi, zlo a utrpení, modlitba, budoucnost církve, potřeba přátel a válka, která, jak řekl papež, „vnáší rozpor do stvoření“. Na dotaz, jak se vyrovnává s mnoha příběhy utrpení, s nimiž přichází do styku, papež reagoval: „Nejsem kulturista, ale nejsem na to sám, je tu mnoho lidí, kteří mi pomáhají, celá církev, biskupové, blízcí spolupracovníci, dobří muži a ženy“.

Kultura lhostejnosti a umírající děti

Především se Františkův pohled zaměřuje na téma jemu blízké, tedy migraci, které je bohužel aktuální po nedávné zprávě o dvanácti migrantech, kteří byli nalezeni mrtví na řecko-turecké hranici. Podle papeže je něco takového „známkou kultury lhostejnosti“. A je to také „problém kategorizace“, kdy na prvním místě jsou války, až na druhém lidé. Příkladem je Jemen: „Jak dlouho trpí Jemen válkou a jak dlouho mluvíme o jemenských dětech?“,  zeptal se papež. „Jsou kategorie, na kterých záleží, a další zůstavají na posledních místech žebříčku: děti, migranti, chudí, ti, kteří nemají jídlo. Tyto kategorie se nepočítají, alespoň se nepočítají v první řadě, ačkoli existují lidé, kteří mají tyto lidi rádi a snaží se jim pomoci, ale ve všeobecné představivosti se počítá válka, prodej zbraní. Pomyslete na to, že kdybyste rok nevyráběli zbraně, mohli byste celému světu zdarma poskytnout jídlo a vzdělání. Ale to je v pozadí“, pranýřoval František a připomenul Alana Kurdiho, malého syrského chlapce, kterého našli mrtvého na pláži, a mnoho jemu podobných dětí, „které neznáme“ a které „denně umírají zimou“. I tváří v tvář tomuto faktu zůstává válka první kategorií: „Vidíme, jak se mobilizují ekonomiky a co je dnes nejdůležitější, válka: ideologická válka, válka o moc, obchodní válka a množství zbrojovek“.

Válka je zničující

Když mluví o válce, papež - dotázán na napětí mezi Ukrajinou a Ruskem – definuje tuto skutečnost jako „protimluv ve stvoření“ a připomíná, že její kořeny sahají až do knihy Genesis, která vypráví o válce mezi Kainem a Ábelem nebo válce o babylonskou věž. Bratrovražedné války se objevily krátce po Božím stvoření: „Existuje něco jako protismysl stvoření, proto je válka vždy zkázou. Například obdělávání půdy, péče o děti, výchova rodiny, rozvoj společnosti - to je budování. Vést válku znamená ničit. Je to mechanika destrukce“.

Libyjské lágry a Středomoří jako hřbitov

V rámci téže mechaniky papež upozorňuje na „zločinné“ zacházení s tisícovkami migrantů a vězňů libyjských lágrů a na jejich nesmírné utrpení. Existují filmy, které to ukazují, a mnoho z nich je uloženo v sekci pro migranty a uprchlíky Úřadu pro integrální lidský rozvoj, vysvětluje František. „Trpí a pak riskují, aby se dostali přes Středozemní moře. Někdy jsou pak odmítnuti, protože jim místní představitelé brání v přistání, jejich lodě pak objíždějí a hledají přístav, tito lidé se někdy vracejí anebo umírají na moři. To se děje i dnes“, podotkl papež. A stejně jako při jiných příležitostech zopakoval zásadu, že „každá země musí říci, kolik migrantů může přijmout“: „Je to problém vnitřní politiky, která musí vše dobře zvážit a určit přijatelný počet. A ostatní? Existuje Evropská unie, musíme se dohodnout, abychom dosáhli rovnováhy ve společenství“. V současné době, pokračoval papež, se však zdá, že se objevuje pouze „nespravedlnost“: „Tito lidé přicházejí do Španělska a Itálie, dvou nejbližších zemí, a jinde je nepřijímají. Migrantům se vždy má dostat přijetí, doprovodu, podpory a intergace do společnosti“. Především je nutné je integrovat, aby nedocházelo ke ghettizaci a ideologickému extremismu, jako tomu bylo v případě tragédie v belgickém Zaventemu. Migranti navíc představují zdroje v zemích, které zažívají silný demografický pokles. Papež František proto zdůrazňuje, že „musíme inteligentně přemýšlet o migrační politice, kontinentální politice“. A skutečnost, že „Středozemní moře je dnes největším hřbitovem v Evropě, nás musí přimět k zamyšlení“.

Dotknout se bídy

Stejně tak papež požadoval reflexi nad nerovností ve světě: na jedné straně existuje jeho rozvinutá část s možností školního a univerzitního vzdělání a práce, na druhé straně znevýhodněná část s umírajícími dětmi a topícími se migranty a nespravedlností, kterou zažíváme i v našich zemích“. „Velmi ošklivým pokušením, zdůrazňuje papež, je dívat se jinam anebo se vůbec nedívat“. Jistě, jsou tu média, která všechno ukazují, „ale my zaujímáme odstup“, možná si trochu postěžujeme nad „onou tragédií“, ale vzápětí se chováme, jako by se nic nestalo. Nestačí vidět, je třeba cítit, je třeba se dotýkat, naléhal František. „Chybí nám dotek bídy a dotek nás vede k hrdinství. Myslím na lékaře, sestry a ošetřovatele, kteří v této pandemii položili své životy: dotkli se zla a rozhodli se zůstat s nemocnými“.

Převzít odpovědnost za Zemi

Stejný princip platí i pro Zemi, vyzdvihl papež a vyzval k péči o stvoření, neboť hrozí „smrt biodiverzity“, „smrt Matky Země“. „Musíme za ni převzít odpovědnost, jinak vše skončí jako v písni Roberta Carlose, v níž se syn ptá otce, proč už řeka nezpívá: Řeka nezpívá, protože už tam není“.

Sociální agrese

Papež se v italské televizi dovolával onoho postoje péče, který, jak se zdá, chybí i ze sociálního hlediska. To, co dnes zažíváme, je vlastně problém agresivity, jak ukazuje fenomén šikany: „Agresivita není sama o sobě něco negativního, protože k ovládnutí přírody, k prosazení se, k budování je třeba být agresivní, existuje řekněme pozitivní agresivita. Existuje však destruktivní agresivita, která začíná pouhou drobností – jazykem a pomluvami. Klevetění v rodinách, v sousedství, ničí identitu. Proto je třeba s ním skoncovat: Když máš něco proti druhému, buď se s tím sám vyrovnáš, anebo za ním jdi a řekni mu to do očí, buď statečný“, vybízel papež. 

Spiklenecký vztah dětí a rodičů

Papež František se zaměřil na mladé lidi, kteří jsou někdy obětí „neuvěřitelného pocitu osamělosti“, a oslovil rodiče dospívajících, kteří někdy jen stěží chápou utrpení druhých. Podle římského biskupa lze vztah mezi rodiči a dětmi shrnout do jednoho slova: blízkost. „Blízkost k dětem. Když jdou mladé páry ke zpovědi nebo když s nimi mluvím, vždycky jim položím otázku: „Hrajete si s dětmi?“ Ona bezplatnost ve vztahu tatínka či maminky k dítěti. Někdy slyším bolestné odpovědi: „Ale otče, když odcházím z domova do práce, děti spí, a když se v noci vracím, už zase spí. Je to krutá společnost, která se odpoutává od svých dětí. Ale je nutná nezištnost ve vztahu s vlastními dětmi: hrát si s dětmi a neděsit se dětí, toho, co říkají, hypotéz, nebo dokonce když starší dítě, dospívající, uklouzne, je třeba být blízko, mluvit jako otec, jako matka. Rodiče, kteří nejsou svým dětem nablízku, kteří jim mlčky podají klíčky od auta, nedělají dobře. Je krásné, když mezi rodiči a dětmi vznikne jakýsi spiklenecký vztah“.

Shlížet dolů jen proto, abych někoho pozvedl

K tématu blízkosti moderátor italské televize Fazio připomněl známou papežovu větu: „Člověk se může na druhého dívat shora, jen když mu pomáhá nahoru“. „Ve společnosti vidíme, jak často se lidé dívají na druhé shora, aby je ovládli, aby si je podmanili, a ne aby jim pomohli vstát“, reagoval František a dodal: „ Jen si vzpomeňte - je to smutný příběh, ale každodenní - na zaměstnance, kteří musí za svou pracovní stabilitu platit vlastním tělem, protože se na ně jejich šéf dívá svrchu, ale aby je ovládal. Je to příklad z každodenního života“.

Odpuštění je lidské právo

Rozhovor se rozšiřuje a dotýká se pojmu zla: „Existuje někdo, kdo si nezaslouží Boží odpuštění a milosrdenství nebo lidské odpuštění?“, ptá se moderátor. „Schopnost přijmout odpuštění je lidské právo, ačkoli to možná některé lidi šokuje. Všichni máme právo na odpuštění, pokud o ně požádáme. Je to právo, které se zrodilo z Boží přirozenosti a bylo dáno lidstvu jako dědictví. Zapomněli jsme, že ten, kdo žádá o odpuštění, má právo na odpuštění. Pokud jste něco udělali, musíte za to zaplatit... Nikoli, tak to není! Máte právo na odpuštění, a pokud máte dluh vůči společnosti, máte ho splatit, ale má vám být odpuštěno“, zdůraznil František.

Zlo na nevinných

Existuje však i jiný druh zla, nevysvětlitelné zlo, které někdy zasáhne nevinné a u něhož se divíme, proč Bůh nezakročí.  „Tolik zla - vysvětluje římský biskup - přichází právě proto, že člověk ztratil schopnost dodržovat pravidla, změnil přírodu a mnoho dalšího. Přichází také kvůli lidským slabostem. A Bůh to dovoluje“. Otázky s tím související samozřejmě zůstávají nezodpovězené: „Proč děti trpí? Nemohu pro to najít žádné vysvětlení“, přiznává papež. „Mám víru, snažím se milovat Boha, který je mým otcem, ale ptám se sám sebe: 'Ale proč děti trpí?' A na to není odpověď. Je silný, ano, všemocný v lásce. Nenávist a zkáza spočívá v rukou někoho jiného, kdo ze závisti zasel do světa zlo. Dialog s tímto Zlem je nebezpečný“, varuje František. Dialog se Zlem není dobrý, to platí pro všechna pokušení. A když se jako pokušení vkrádá tato otázka: „Proč trpí děti?“, nacházím jedinou cestu: trpět s nimi. Dostojevskij byl v tomto „velkým mistrem“.

Klerikalismus, zvrácenost v církvi

V rozhovoru pro italskou televizi byl také věnován velký prostor budoucnosti světa a církve. Budoucnost světa, jak ji předjímá encyklika Fratelli tutti, s člověkem v centru ekonomiky a rozhodování, je priorita, kterou papež podle svých slov sdílí s mnoha hlavami států, které mají dobré ideály. Tyto ideály však narážejí na „politickou a společenskou podmíněnost, a to i ze strany světové politiky, která tyto dobré úmysly maří“. Jorge Mario Bergoglio v souvislosti s budoucností církve připomíná obraz církve, který nastínil Pavel VI. v apoštolské exhortaci Evangelii nuntiandi, jež byla inspirací pro jeho Evangelii gaudium: Církev putující. Dnes je „největším zlem církve duchovní světskost, která dává vyrůst klerikalismu, jenž je zvráceností církve. „Klerikalismus spočívá v rigiditě, a pod každou rigiditou se vždy skrývá hniloba“, upozorňuje František a mezi špatnosti dnešní církve započítává „rigidní, ideologicky strnulé postoje“, které nahrazují evangelium. „Z pastoračních postojů zmíním pouze dva: pelagianismus a gnosticismus. Pelagianismus je víra, že se svými silami mohu jít vpřed. Nikoli, církev jde vpřed s Boží silou, Boží milostí a mocí Ducha svatého. A gnosticismus, onen mystický, bez Boha, tato prázdná spiritualita... ne, bez Kristova těla není možné porozumění, bez Kristova těla není možné vykoupení.“ „Musíme se znovu vrátit ke středu: 'Slovo se stalo tělem'. V tomto pohoršení kříže, Slova, které se stalo tělem, spočívá budoucnost církve“, vyzdvihl papež.

Důležitost modlitby

Římský biskup dále vysvětlil význam modlitby: „Modlitba je to, co dítě dělá, když vnímá své hranice a bezmoc: [říká] 'tati, mami'. Modlitba je pohled na naše omezení, naše potřeby, naše hříchy..... Modlit se znamená vstoupit za hranice, za obzor, a pro nás křesťany modlit se znamená setkat se s 'tatínkem'." A „dítě nečeká na tatínkovu odpověď, když tatínek začne odpovídat, přejde k jiné otázce. Dítě chce, aby se na něj tatínek díval. Nezáleží na vysvětlení, důležité je jen to, že se na něj táta dívá, a to mu dává jistotu“, popisoval papež.

Praví přátelé

Otázky se pak týkají osobnějších oblastí: „Cítíte se někdy osaměle? Máte pravé přátele?“, zeptal se papež moderátor. „Mám přátele, kteří mi pomáhají, znají můj život normálního člověka – tedy ne že bych byl normální, mám své abnormality a oni mě dobře znají jako obyčejného člověka, který má přátele. Jsem občas rád se svými přáteli, abych jim něco vyprávěl a vyslechl je, což byl jeden z důvodů, proč jsem nešel bydlet do papežského apartmá, protože papežové, kteří tam byli předtím, byli svatí a já na tom nejsem tak dobře, nejsem tak svatý. Potřebuji lidské vztahy, proto bydlím v domě sv. Marty, kde najdete lidi, kteří se baví s každým, najdete si přátele. Je to pro mě jednodušší život, do toho druhého se mi nechce, nemám sílu a přátelství mi dodává sílu. Naopak, potřebuji přátele, je jich málo, ale jsou opravdoví.“

Dětství, hudba a televize

V rozhovoru nechybí zmínky o minulosti, o papežově dětství v Buenos Aires, o jeho podpoře klubu San Lorenzo, o jeho možné dráze řezníka a piemontských kořenech, o jeho zkušenostech z chemické laboratoře, studia, „které ho tolik lákalo“, ale nad kterým zvítězilo Boží volání. Ještě v souvislosti s důvěrnými informacemi papež připomíná slib, který dal 16. července 1990 Panně Marii Karmelské, že se nebude dívat na televizi: „Nedívám se na ni, ale ne proto, že bych ji odsuzoval“. Na druhou stranu hudba je jeho vášní, zejména klasická hudba a tango: „Porteño, který netančí tango, není porteño“.  O svém smyslu pro humor říká: „Je to lék, který všechno relativizuje a dělá vám dobře“.

Sto modliteb

Papež František se jako vždy od roku 2013 rozloučil s modlitbami. „Potřebuji je, a pokud se někteří z vás nemodlí, protože nevěří, nevědí nebo nemohou, ať mi alespoň pošlou dobré myšlenky, pozitivní vlny“. Rozhovor uzavírá snímek z filmu Zázrak v Miláně: „Na závěr onoho dialogu, myslím, že to byl Vittorio De Sica, který hrál věštce a četl z ruky, řekl: 'Děkuji, 100 lir'. A proto pravím: "100 modliteb", "100 lir, 100 modliteb". Děkuji“.

Překlad: Jana Gruberová