Papež ke Světovému dni nemocných: Soucit znamená nést bolest druhého

Papež Lev XIV. vydal poselství k 34. Světovému dni nemocných, který se letos slaví 11. února. Hlavní slavnostní setkání proběhne v peruánském Chiclayu. Svatý otec v poselství vybízí k opravdovému soucitu, jenž se neomezuje na slova, ale projevuje se konkrétní blízkostí, ochotou věnovat svůj čas a péčí o trpící.

V poselství se vrací k podobenství o milosrdném Samaritánovi, který se zastavil u zraněného muže na cestě z Jeruzaléma do Jericha, ošetřil jeho rány a postaral se o něj. V tomto příběhu vidí vzor křesťanské lásky: důležité není ptát se, kdo je náš bližní, ale stát se jím pro druhé svým chováním.

Zaznívá také upozornění, že v každodenním shonu často přehlížíme utrpení druhých. Milosrdný Samaritán se však zastavil, věnoval zraněnému svůj čas i péči a nenechal ho samotného. Tento postoj ukazuje, že skutečná láska není pasivní, ale vychází vstříc potřebným.

„Být bližním nezávisí na vzdálenosti, ale na ochotě jednat ve prospěch druhého,“ zdůrazňuje Lev XIV. Skutečná láska se projevuje konkrétními skutky, nejen plněním povinností.

Společné poslání v péči o nemocné

Text se dále zaměřuje na sociální rozměr soucitu. Péče o nemocné není jen osobním úkolem jednotlivců, ale společným posláním celé církve. Připomíná se, že Samaritán nejednal sám – zapojil hostinského a vytvořil síť pomoci. Podobně i dnes získává soucit konkrétní podobu díky rodinám, sousedům, zdravotníkům i pastoračním pracovníkům.

Papež zdůrazňuje, že služba nemocným je skutečnou „církevní činností“, která prověřuje lidskost společnosti. Vztah k trpícím je měřítkem toho, jak zdravá je naše společnost. Zároveň zaznívá výzva, aby soucit nezůstal jen u pocitů, ale vedl k činům – ke konkrétní pomoci, blízkosti a péči o druhé.

Láska k Bohu se projevuje službou bližnímu

Svatý otec připomíná, že láska k Bohu se nedá oddělit od lásky k lidem. Skutečná víra se pozná podle toho, jak se chováme k druhým. Pomáhat nemocným znamená dávat najevo svou víru konkrétními skutky.

Zároveň poukazuje na to, že skutečná sebehodnota člověka nespočívá v úspěchu, postavení či výkonu, ale ve vztazích – k Bohu i k druhým. Člověk dozrává tehdy, když se neuzavírá do sebe, ale otevírá se druhým.

Na závěr zaznívá výzva, aby v křesťanském životě nikdy nechyběl „samaritánský“ rozměr: odvaha, otevřenost, angažovanost a solidarita. Tento postoj má hluboké kořeny ve víře v Krista a umožňuje skutečně sloužit těm, kdo trpí – zejména nemocným, starým a opuštěným.