Papež: Mlčet o Bohu z úcty k nevěřícím je jako pálit knihy z úcty k nemyslícím

Před generální audiencí papež František pozdravil účastníky mezinárodní konference, věnované vývojovým směrům Globálního paktu o vzdělávání, tedy výchovného spojenectví, k jehož uzavření vybídl před třemi lety. Jednodenního sympozia se zúčastnili zástupci katolických a papežských univerzit z celého světa, vatikánských institucí činných v oblasti vzdělávání a výchovy, ale také italského ministerstva zahraničí či islámských komunit v Itálii.

Papež vyjádřil potěšení nad tím, že jeho výzva k utváření globálního výchovného spojenectví, jež by formovalo lidi ochotné vkládat své nadání do služeb pospolitosti, vzbudila pozornost a účast rovněž ze strany univerzit. Nynější konference vyhodnotila dosavadní práci v tomto směru a naplánovala další vývoj Paktu o vzdělávání, který podle Františka nesmí ustrnout v uzavřenosti.

Jak papež naznačil, nejvýznačnějším úkolem současných vychovatelů je naučit mladé lidi, jak prožívat krizi a společně ji překonat. Krize se nesmí změnit v konflikt, nýbrž naopak v příležitost k růstu, v příhodný čas – kairós, vyvádějící na nové cesty.

„Příznačný vzor ke zvládání krizí nám nabízí mytologický Aeneas, který vprostřed hořícího města bere na ramena svého starého otce a za ruku svého mladého syna, čímž je oba zachraňuje. Je to krásný verš: Cessi, et sublato montem genitore petivi - »Odejdu, uchopím otce a do hor pospíchám ídských«. Takto se překonává krize. Aeneas nezachraňuje pouze sám sebe, ale také otce, který ztělesňuje dějinnou paměť, a syna, symbolizujícího budoucnost“,

Vysvětlil papež a poukázal na další aspekt tohoto Vergiliova příběhu: ústřední postavení člověka. Aeneas si při odchodu z Tróje – kromě penátů – neodnáší žádné statky a věci, pouze odvádí svého otce a syna – kořeny, budoucnost a příslib. To nám připomíná, zdůraznil František, že každý výchovný proces se má zaměřit na podstatné, protože vše ostatní je podružné.

Dalším zásadním prvkem výchovného procesu je kreativní a odpovědná investice těch nejlepších energetických zdrojů, pokračoval papež. Aeneas se zde stává jakýmsi mostem mezi tradicí, kterou je třeba ctít a uchovat, a budoucností, již je nutno zaručit. Výchova vždy zapouští své kořeny v minulosti, podotkl papež, avšak upíná se k projektům dlouhého trvání, slévá staré a nové v nový humanismus.

„Ve všech stoletích existovala v církvi móda určitého zpátečnictví, kterou však v tomto století vidím jako cosi nebezpečného. Takový krok zpět, který z nás činí sektu, nás uzavírá, odnímá nám horizont. Uchováváme tradici, ovšem mrtvou tradici. Pravá katolická tradice, křesťanská a lidská, je – slovy sv. Vincence Lerinského – trvalým růstem. S průběhem let se upevňuje, s časem se rozvíjí a s průběhem věků roste do výšky (ut annis consolidétur, dilatetur tempore, sublimétur aetate – Commonitório primo, kap. XXIII). Tuto pravou tradici neseme vpřed v potomstvu.“

A konečně třetím nezanedbatelným hlediskem je výchova k službě. Aeneův otec Anchíses a syn Askánios symbolizují slabé kategorie společnosti, které je třeba chránit a odvracet pokušení jejich odpisu či marginalizace, které nám vnucuje tzv. „skartační kultura“. Křehkost zde vyjadřuje cennost – stáří a mládí jsou jako nádoby, vyžadující obezřelé zacházení.

„Drazí přátelé, zakončil papež, v této naší době, v níž se vinou přetechnizování a konzumismu stáváme uživateli a spotřebiteli, se krize může stát příhodným momentem k tomu, abychom evangeliem nově prodchli smysl pro člověka, život a svět, a navrátili se k ústřednímu postavení člověka, tvora, který se v Kristu podobá svému Stvořiteli. Jsme nositeli této veliké pravdy, o níž máme povinnost svědčit a vnášet ji do svých výchovně-vzdělávacích institucí. Nemůžeme před novými pokoleními zamlčovat pravdy, které dávají životu smysl. Jedná se o součást pravdy. Zamlčovat pravdu o Bohu z respektu vůči nevěřícím by se na výchovném poli rovnalo pálení knih z úcty k nemyslícím, vyretušování uměleckých děl z úcty k nevidícím či hudby z úcty k neslyšícím.“

Přeložila: Jana Gruberová