Papež Lev XIV. při středeční generální audienci 6. května zdůraznil, že církev má jasně vystupovat proti všemu, co ohrožuje lidský život a brání jeho rozvoji, a zároveň stát na straně trpících.
Svatý otec pokračoval ve svých úvahách nad konstitucí Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium, tentokrát se zaměřením na to, že církev směřuje ke svému konečnému cíli v Božím království. Připomněl, že církev jako putující Boží lid vykládá dějiny ve světle evangelia, odsuzuje zlo ve všech jeho podobách a hlásá spásu, kterou Kristus přináší celému lidstvu.
Papež připomněl, že církev nehlásá sama sebe, ale směřuje k Božímu království, které je cílem jejího poslání. Zároveň upozornil, že na tento rozměr někdy zapomínáme, když se příliš soustředíme jen na to, co je bezprostředně viditelné.
Podle papeže je církev jako strážkyně naděje povolána jasně odmítat vše, co ničí lidský život, a zároveň se stavět na stranu chudých, vykořisťovaných a všech, kdo trpí na těle i na duchu.
V této souvislosti zdůraznil také potřebu pokory a připomněl, že církevní instituce nejsou neměnné, ale jako součást dějin potřebují neustálou obnovu. „Žádnou církevní instituci nelze považovat za neměnnou,“ uvedl papež.
Svatý otec připomněl, že církev je podle Lumen gentium „všeobecnou svátostí spásy“, tedy znamením a nástrojem plnosti života a pokoje, které Bůh nabízí světu. Zároveň však není totožná s Božím královstvím, ale je jeho počátkem a zárodkem.
Křesťané proto podle jeho slov procházejí dějinami s nadějí, aniž by propadali iluzi nebo zoufalství, protože jsou vedeni zaslíbením Boha, který „činí všechno nové“.
Svatý otec také připomněl, že všichni křesťané tvoří jednu církev – ti, kteří žijí na zemi, i ti, kteří již dosáhli věčnosti. Toto společenství se zvláštním způsobem projevuje v liturgii a modlitbě.
Na závěr papež vyzval k vděčnosti otcům Druhého vatikánského koncilu a povzbudil věřící, aby tento rozměr křesťanského života rozvíjeli i ve svém každodenním životě.