Papež vydal apoštolský list o kněžské identitě

Obnova církve do značné míry závisí na kněžské službě – připomíná Lev XIV. v apoštolském listu, který dnes vydal u příležitosti 60. výročí koncilních dekretů o kněžství a kněžské formaci. Cituje sv. Jana Maria Vianneye a zdůrazňuje, že „kněžství je láska Ježíšova srdce“. Láska tak silná, že rozptyluje mračna zvyku, skleslosti a osamělosti, láska úplná, která nám je plně dána v eucharistii. Eucharistická láska, kněžská láska

Apoštolský list nese titul „Una fedeltà che genera“. Jsou to první slova dokumentu, ve kterých papež poukazuje na to, že „věrnost, která rodí budoucnost, je tím, k čemu jsou kněží povoláni i dnes“. Lev XIV. poznamenává, že výročí dekretů Optatam Totius a Presbyterorum ordinis je příležitostí k novému zvážení identity a funkce kněžské služby ve světle toho, co dnes Pán od církve vyžaduje.

Na samém začátku však papež vyjadřuje „vděčnost za svědectví a oddanost kněží, kteří po celém světě obětují své životy, slouží Kristovu oběť v eucharistii, hlásají Slovo, odpouštějí hříchy a každý den se velkoryse obětují svým bratrům a sestrám, slouží jim v komunitě a jednotě, a zejména se starají o ty, kteří nejvíce trpí a žijí v nouzi“.

Svatý otec připomíná, že na počátku každého povolání stojí setkání s Kristem, Jeho hlas: „Následuj mě“. „Není to jen vnitřní hlas – píše papež – ale duchovní impuls, který k nám často přichází prostřednictvím příkladu jiných učedníků Páně a který nabývá podoby odvážné volby života. Věrnost povolání, zejména v době zkoušek a pokušení, se posiluje, když nezapomínáme na tento hlas, když si dokážeme s nadšením připomenout zvuk hlasu Pána, který nás miluje, vybírá a volá.“

Leon XIV dále připomíná, že každé povolání musí být věrně střeženo v dynamice neustálého obrácení, skrze naslouchání Božímu slovu, slavení svátostí, evangelizaci, blízkost k nejchudším a kněžské bratrství. „Každý den – píše Svatý otec – se kněz vrací jakoby k Galilejskému jezeru – tam, kde se Ježíš zeptal Petra: ‚Miluješ mě?‘ (J 21, 15) – aby obnovil své ‚ano‘“.

Papež zdůrazňuje, že všichni kněží musejí také dbát o svou vlastní formaci. Nejde pouze o intelektuální úsilí, ale o živou paměť a neustálé aktualizování vlastního povolání, především prostřednictvím následování samotného Krista, vědomí, že je člověk učedníkem Mistra. „Pouze tento vztah poslušného následování a věrného učednictví může udržet mysl a srdce ve správném směru, navzdory turbulencím, které může život přinést,“ dodává Svatý otec.

Lev XIV. se také zabývá problémem zneužívání a opouštění kněžské služby. Tyto skutečnosti poukazují na naléhavou potřebu integrální formace, která zajistí lidskou zralost kandidátů kněžství, a také obnovené zapojení do formace, jejímž cílem je prohloubení vztahu s Pánem, zapojení celé osoby, srdce, inteligence, svobody a formování vlastního „já“ k obrazu Dobrého Pastýře. Papež zdůrazňuje, že seminář by měl být školou, kde se učíme milovat podle vzoru Ježíše.

Papež také vybízí seminaristy k vnitřní práci na motivacích, které zahrnují všechny aspekty života. A dodává, že v nich není nic, „co by mělo být odmítnuto, ale vše musí být přijato a proměněno podle logiky zrna, abyste se stali šťastnými lidmi a kněžími – „mosty“, a nikoli překážkami v setkání s Kristem“. „Pouze kněží a zasvěcené osoby, lidsky zralé a duchovně silné, to znamená lidé, v nichž jsou lidský a duchovní rozměr dobře integrovány a které jsou díky tomu schopny autentických vztahů se všemi, mohou přijmout závazek celibátu a věrohodně hlásat evangelium Vzkříšeného“ – píše Svatý otec.

Papež také poukazuje na význam kněžského bratrství. Připomíná, že nejde pouze o úkol, ideál nebo slogan, ale především o dar, milost vyplývající ze samotného kněžského svěcení, součást kněžské identity. Lev XIV. zdůrazňuje, že je to obzvláště důležité v současných podmínkách, kdy kněz již nemůže počítat s oporou společenství, a proto je více vystaven osamělosti, což může vést k oslabení apoštolského nadšení a uzavření se do sebe. Proto papež vyzývá k podpoře společenského života a vzájemné pomoci mezi kněžími.

V další části listu Leon XIV. píše o vztahu kněží s biskupem, stálými jáhny a laiky. Zdůrazňuje, že jáhenská služba, zejména pokud je prožívána ve společenství s vlastní rodinou, je darem, který je třeba poznat, ocenit a podporovat.

Zvláštní pozornost věnuje papež spolupráci s laiky. Připomíná, že to byl koncil, který povzbuzoval kněze, aby objevovali charismata věřících laiků. V tomto ohledu je novou příležitostí synodální proces. Lev XIV. však zdůrazňuje, že v synodální církvi „kněžská služba neztrácí nic ze svého významu a aktuálnosti, naopak, bude se moci více soustředit na své zvláštní a specifické úkoly. Výzva synodality – která neruší, ale doceňuje rozdíly – zůstává jednou z hlavních příležitostí pro budoucí kněze“. Svatý otec dodává, že „kněžská služba musí překročit model výlučného vedení (leadership), který určuje centralizaci pastoračního života a všech povinností svěřených výlučně jemu, a usilovat o kolegiálnější vedení ve spolupráci mezi kněžími, jáhny a celým Božím lidem“.

V pasáži věnované pastorační identitě kněží papež zdůrazňuje, že je založena na „být pro“ a je neoddělitelně spjata s jejich posláním. „Jak učil sv. Jan Pavel II.: ‚Presbyteři jsou v církvi a pro církev sakramentálním zjevením Ježíše Krista, hlavy a pastýře, s autoritou hlásají jeho slovo, opakují jeho znamení odpuštění a daru spásy, zejména v křtu, pokání a eucharistii, sdílejí jeho láskyplnou péči až k úplnému darování sebe sama za stádo, které shromažďují v jedno a vedou k Otci skrze Krista v Duchu Svatém‘“. Prvořadou cestou evangelizace je totiž setkání s věřícími a důvěryhodnými, věrnými a milosrdnými svědky Boží lásky, po níž dnešní člověk hluboce žízní.

Lev XIV. také upozorňuje na dvě hlavní pokušení, která dnes ohrožují věrnost kněžské poslání. Prvním z nich je mentalita založená na výkonnosti, podle níž je to, co člověk dělá, důležitější než to, kým je. Druhým pokušením je zvláštní forma kvietismu: „vyděšeni kontextem se stahujeme do sebe, odmítáme výzvu evangelizace a přijímáme zlenivělý a defétistický přístup“.

Papež zdůrazňuje, že aby tyto pokušení překonal, musí být kněz věrný poslání, které mu bylo svěřeno, a navzdory svým slabostem s důvěrou přijímat úkol evangelizace. „Věrnost poslání znamená přijmout paradigma, které nám předal sv. Jan Pavel II., připomínající všem, že pastýřská láska je zásadou, která sjednocuje život kněze. Právě v udržování ohně pastýřské lásky, tedy lásky Dobrého pastýře, může každý kněz najít rovnováhu v každodenním životě a umění rozlišovat, co je užitečné a co je jeho službě vlastní, v souladu s pokyny církve.“

V dnešní společnosti je velký hlad po autentických a upřímných vztazích, pokračuje Lev XIV. a povzbuzuje kněze, aby skrze střídmý a čistý život byli svědky církve, která je kvasem bratrství v lidské rodině.

Na závěr se Svatý otec zabývá otázkou povolání. Vyjadřuje naději na nové Letnice, které vzbudí početná a trvalá povolání ke kněžství. „Musíme mít odvahu předkládat mladým lidem silné a osvobozující návrhy a dbát na to, aby v jednotlivých místních církvích vznikala prostředí a formy pastorační péče o mládež prodchnuté evangeliem, kde se mohou projevovat a zrát povolání k úplnému darování sebe sama. V přesvědčení, že Pán nikdy nepřestává volat (srov. Jan 11, 28), je třeba vždy mít na paměti perspektivu povolání v každé oblasti pastorace, zejména v pastorace mládeže a rodin. Pamatujme: bez péče o všechna povolání není budoucnost!“