Papež vydal apoštolský list o kněžské identitě

Obnova církve do značné míry závisí na kněžské službě, připomíná Lev XIV. v apoštolském listu, který dnes vydal u příležitosti 60. výročí koncilních dekretů o kněžství a kněžské formaci. Cituje sv. Jana Maria Vianneye a zdůrazňuje, že „kněžství je láska Ježíšova srdce“.

Apoštolský list nese titul „Una fedeltà che genera“. Jsou to první slova dokumentu, ve kterých papež poukazuje na to, že „věrnost, která rodí budoucnost, je tím, k čemu jsou kněží povoláni i dnes“. Lev XIV. poznamenává, že výročí dekretů Optatam Totius a Presbyterorum ordinis je příležitostí k novému zvážení identity a funkce kněžské služby ve světle toho, co dnes Pán od církve vyžaduje.

Na samém začátku však papež vyjadřuje „vděčnost za svědectví a oddanost kněží, kteří po celém světě obětují své životy, slouží Kristovu oběť v eucharistii, hlásají Slovo, odpouštějí hříchy a každý den se velkoryse obětují svým bratrům a sestrám, slouží jim v komunitě a jednotě, a zejména se starají o ty, kteří nejvíce trpí a žijí v nouzi“.

Svatý otec připomíná, že na počátku každého povolání stojí setkání s Kristem, Jeho hlas: „Následuj mě“. „Není to jen vnitřní hlas – píše papež – ale duchovní impuls, který k nám často přichází prostřednictvím příkladu jiných učedníků Páně a který nabývá podoby odvážné volby života. Věrnost povolání, zejména v době zkoušek a pokušení, se posiluje, když nezapomínáme na tento hlas, když si dokážeme s nadšením připomenout zvuk hlasu Pána, který nás miluje, vybírá a volá.“

Lev XIV. dále připomíná, že každé povolání musí být věrně střeženo v dynamice neustálého obrácení, skrze naslouchání Božímu slovu, slavení svátostí, evangelizaci, blízkost k nejchudším a kněžské bratrství. „Každý den se kněz vrací jakoby k Galilejskému jezeru – tam, kde se Ježíš zeptal Petra: ‚Miluješ mě?‘ (J 21, 15) – aby obnovil své ‚ano‘“.

Papež zdůrazňuje, že všichni kněží musejí také dbát o svou vlastní formaci. Nejde pouze o intelektuální úsilí, ale o živou paměť a neustálé aktualizování vlastního povolání, především prostřednictvím následování samotného Krista, vědomí, že je člověk učedníkem Mistra. „Pouze tento vztah poslušného následování a věrného učednictví může udržet mysl a srdce ve správném směru, navzdory turbulencím, které může život přinést,“ dodává Svatý otec.

Lev XIV. se také zabývá problémem zneužívání a opouštění kněžské služby. Tyto skutečnosti poukazují na naléhavou potřebu integrální formace, která zajistí lidskou zralost kandidátů kněžství, a také obnovené zapojení do formace, jejímž cílem je prohloubení vztahu s Pánem, zapojení celé osoby, srdce, inteligence, svobody a formování vlastního „já“ k obrazu Dobrého Pastýře. Papež zdůrazňuje, že seminář by měl být školou, kde se učíme milovat podle vzoru Ježíše.

Papež také vybízí seminaristy k vnitřní práci na motivacích, které zahrnují všechny aspekty života. A dodává, že v nich není nic, „co by mělo být odmítnuto, ale vše musí být přijato a proměněno podle logiky zrna, abyste se stali šťastnými lidmi a kněžími, „mosty“, a nikoli překážkami v setkání s Kristem“. „Pouze kněží a zasvěcené osoby, lidsky zralé a duchovně silné, to znamená lidé, v nichž jsou lidský a duchovní rozměr dobře integrovány a které jsou díky tomu schopny autentických vztahů se všemi, mohou přijmout závazek celibátu a věrohodně hlásat evangelium Vzkříšeného“ – píše Svatý otec.

Papež také poukazuje na význam kněžského bratrství. Připomíná, že nejde pouze o úkol, ideál nebo slogan, ale především o dar, milost vyplývající ze samotného kněžského svěcení, součást kněžské identity. Lev XIV. zdůrazňuje, že je to obzvláště důležité v současných podmínkách, kdy kněz již nemůže počítat s oporou společenství, a proto je více vystaven osamělosti, což může vést k oslabení apoštolského nadšení a uzavření se do sebe. Proto papež vyzývá k podpoře společenského života a vzájemné pomoci mezi kněžími.

V další části listu Lev XIV. píše o vztahu kněží s biskupem, stálými jáhny a laiky. Zdůrazňuje, že jáhenská služba, zejména pokud je prožívána ve společenství s vlastní rodinou, je darem, který je třeba poznat, ocenit a podporovat.

Zvláštní pozornost věnuje pak spolupráci s laiky. Připomíná, že to byl koncil, který povzbuzoval kněze, aby objevovali charismata věřících laiků. V tomto ohledu je novou příležitostí synodální proces. Lev XIV. však zdůrazňuje, že v synodální církvi „kněžská služba neztrácí nic ze svého významu a aktuálnosti, naopak, bude se moci více soustředit na své zvláštní a specifické úkoly. Výzva synodality – která neruší, ale doceňuje rozdíly – zůstává jednou z hlavních příležitostí pro budoucí kněze“. Svatý otec dodává, že „kněžská služba musí překročit model výlučného vedení (leadership), který určuje centralizaci pastoračního života a všech povinností svěřených výlučně jemu, a usilovat o kolegiálnější vedení ve spolupráci mezi kněžími, jáhny a celým Božím lidem“.

V pasáži věnované pastorační identitě kněží papež zdůrazňuje, že je založena na „být pro“ a je neoddělitelně spjata s jejich posláním. „Jak učil sv. Jan Pavel II.: ‚Presbyteři jsou v církvi a pro církev sakramentálním zjevením Ježíše Krista, hlavy a pastýře, s autoritou hlásají jeho slovo, opakují jeho znamení odpuštění a daru spásy, zejména v křtu, pokání a eucharistii, sdílejí jeho láskyplnou péči až k úplnému darování sebe sama za stádo, které shromažďují v jedno a vedou k Otci skrze Krista v Duchu Svatém‘“. Prvořadou cestou evangelizace je totiž setkání s věřícími a důvěryhodnými, věrnými a milosrdnými svědky Boží lásky, po níž dnešní člověk hluboce žízní.

Lev XIV. také upozorňuje na dvě hlavní pokušení, která dnes ohrožují věrnost kněžské poslání. Prvním z nich je mentalita založená na výkonnosti, podle níž je to, co člověk dělá, důležitější než to, kým je. Druhým pokušením je zvláštní forma kvietismu: „vyděšeni kontextem se stahujeme do sebe, odmítáme výzvu evangelizace a přijímáme zlenivělý a defétistický přístup“.

Papež zdůrazňuje, že aby tyto pokušení překonal, musí být kněz věrný poslání, které mu bylo svěřeno, a navzdory svým slabostem s důvěrou přijímat úkol evangelizace. „Věrnost poslání znamená přijmout paradigma, které nám předal sv. Jan Pavel II., připomínající všem, že pastýřská láska je zásadou, která sjednocuje život kněze. Právě v udržování ohně pastýřské lásky, tedy lásky Dobrého pastýře, může každý kněz najít rovnováhu v každodenním životě a umění rozlišovat, co je užitečné a co je jeho službě vlastní, v souladu s pokyny církve.“

V dnešní společnosti je velký hlad po autentických a upřímných vztazích, pokračuje Lev XIV. a povzbuzuje kněze, aby skrze střídmý a čistý život byli svědky církve, která je kvasem bratrství v lidské rodině.

Na závěr se Svatý otec zabývá otázkou povolání. Vyjadřuje naději na nové Letnice, které vzbudí početná a trvalá povolání ke kněžství. „Musíme mít odvahu předkládat mladým lidem silné a osvobozující návrhy a dbát na to, aby v jednotlivých místních církvích vznikala prostředí a formy pastorační péče o mládež prodchnuté evangeliem, kde se mohou projevovat a zrát povolání k úplnému darování sebe sama. V přesvědčení, že Pán nikdy nepřestává volat (srov. Jan 11, 28), je třeba vždy mít na paměti perspektivu povolání v každé oblasti pastorace, zejména v pastorace mládeže a rodin. Pamatujme: bez péče o všechna povolání není budoucnost!“