Parolin v Assisi: Svatý František nás vrací k podstatě víry

Vatikánský státní sekretář navštívil město míru u příležitosti mimořádného vystavení ostatků „Chudáčka z Assisi“ k 800. výročí jeho úmrtí. V exkluzivním rozhovoru pro podcast Parole povere na Youtube hovoří kardinál Pietro Parolin o celosvětově oblíbeném světci jako o vzoru, který vynikal pevností ve víře i láskou k lidem i ke všemu stvoření, o pokračující naději jubilejního roku a o výzvě k lásce k nepřátelům, která jako jediná může zastavit spirálu násilí v mezinárodních vztazích.

Rozhovor bratra Giulia Cesarea, ředitele komunikačního úřadu Sacro Convento v Assisi, s kardinálem státním sekretářem Pietrem Parolinem, který 15. března předsedal mši svaté v horní bazilice v Assisi u příležitosti mimořádného vystavení ostatků svatého Františka k 800. výročí jeho smrti. Rozhovor byl zveřejněn v 18:30 v podcastu „Parole povere“ na YouTube kanálu San Francesco d’Assisi.

Jak se stalo, že kardinál Pietro Parolin přijel do Assisi uctít tělesné ostatky svatého Františka?

Moje dnešní návštěva je odpovědí na pozvání; na pozvání, které mi adresoval otec kustod Sacro Convento, otec Marco Moroni, a jak předpokládám, celá komunita bratří konventuálů. To byl tedy – řekněme – bezprostřední důvod a příležitost. Z tohoto pozvání jsem měl ale velmi, velmi velkou radost. Sám bych se neodvážil o ně žádat, kdyby nepřišel podnět od otce kustoda, protože přijet uctít tělesné ostatky svatého Františka je skutečně silný zážitek. Je to silné pro to, co svatý František znamená pro celou církev i co znamená pro mě osobně. Spojily se tedy dvě věci: pozvání a zároveň moje touha zde být a využít období tohoto vystavení k duchovní návštěvě.

Svatý otec vyhlásil rok zasvěcený svatému Františkovi v návaznosti na rok jubilejní a uznal v něm dar pro církev i pro celé lidstvo. V čem podle vás spočívá podstata tohoto daru dnes?

Věřím, že všichni svatí – a je jich velmi mnoho – jsou darem pro církev. Jsou odpovědí, kterou Pán vzbuzuje v konkrétních dobách: každý odpovídá své době a potřebám své doby. Stává se tak poselstvím a v tomto smyslu darem Pána pro církev i pro svět. Svatý František jím byl, věřím, zcela výjimečným způsobem: jak jsem řekl, je to nejsvětější z Italů, ale myslím, že nejen mezi Italy, ale v celém světě. Je to dar především proto, že nás vrací do středu křesťanského poselství a návrhu, kterým je Ježíš Kristus a naše připodobnění Jemu. To se děje samozřejmě skrze svátosti. Nezapomínejme, že jsme Kristu připodobněni křtem a dalšími svátostmi, které přijímáme, ale že to vyžaduje i osobní úsilí. Nikdy nesmíme zapomínat, že Boží milosti musí odpovídat i naše nasazení. Jak říkal Augustin: „Pán, který nás stvořil bez nás, nás nechce spasit bez nás.“

František připomíná právě onu ústřední roli Krista. Často jsem o tom přemýšlel, zejména ve vztahu ke stigmatům: svatý František byl Kristu připodobněn natolik, stal se takovým „alter Christus“ (druhým Kristem), že se toto připodobnění muselo přelít i navenek. Stigmata jsou tedy právě znamením této vnitřní proměny, oné plnosti Krista, kterou v sobě měl a kterou ve svém nitru v určitém smyslu už nemohl udržet, takže se musela projevit i navenek. Věřím, že v tom spočívá onen dar, protože církev každé doby je volána k tomu, aby se neustále znovu soustředila na Ježíše. Nemáme jiný poklad než Pána Ježíše Krista a ten, kdo nás k Němu vede, prokazuje církvi skutečně velkou službu a je pro ni velkým darem.

Povolení k vystavení tělesných ostatků svatého Františka přišlo od Svatého otce Lva prostřednictvím dopisu státního sekretariátu podepsaného Vámi, Eminence. Domníváte se tedy, že tato událost, která má u Božího lidu velký ohlas, může být důležitým momentem v životě církve v tomto období?

Ano, věřím, že ano. Protože dnes postrádáme... Jednou z charakteristik naší doby a naší společnosti je nedostatek orientačních bodů, a tedy určitá zmatenost; vlastně ne jen určitá, ale hluboká zmatenost svědomí a duší. Proto je důležité nabízet především lidi – ani ne tak ideje, jako spíše lidi, kteří se mohou pro ostatní stát skutečným orientačním bodem. Domnívám se, že i úspěch – nazvěme to tak, i když je to možná trochu světské slovo – tohoto vystavení spočívá právě v tom: lidé cítí potřebu mít před sebou vzory a příklady. Jistě, oni žili mimořádným, hrdinským způsobem; my se omezujeme na to, že jej žijeme spíše každodenně, ale myslím, že i František žil svůj život v obyčejnosti, ale ve své prostotě byl velký. Věřím, že v tom je ten smysl. A v tomto ohledu, jak jste správně řekl, jde o určité pokračování jubilejního roku, který jsme právě uzavřeli, a to právě ve smyslu naděje. František je poselstvím naděje, které plynule navazuje na to, co jsme se snažili žít během jubilea.

Vy, jako hlava státního sekretariátu, máte hluboké zkušenosti i v oblasti mezinárodních vztahů. Současná doba se zdá být obzvláště složitá. Kde jako muž víry vidíte dnes znamení naděje? A jak je možné z nich čerpat?

Domnívám se, že v tak znepokojivém panoramatu, jaké prožíváme, jsou znamení naděje velmi křehká, opravdu velmi křehká. Když se rozhlédneme kolem sebe, jsme všichni skutečně znepokojeni tím, co se děje. Ale znamení naděje jsou právě v lidech, kteří tváří v tvář této situaci nerezignují, ale reagují různými způsoby. Nepřijímají tuto realitu pasivně a říkají, že nový svět je možný, že je možná nová společnost i nový způsob života a vzájemných vztahů. V tomto smyslu věřím, že naše víra se může stát skutečně velkým důvodem k naději, protože víra konkrétně nabízí určitá vodítka, zejména téma bratrství.

Tváří v tvář rozdělenému světu, jako je ten náš, v němž hrozí nebezpečí, že se budeme cítit obklopeni pouze protivníky a nepřáteli, je tím pravým poselstvím, které k nám dnes přichází od Františka a které přebírá poselství Ježíšovo – milovat všechny, milovat i nepřátele. Pouze z této lásky můžeme čerpat naději: z lásky, která se stává vším pro všechny a která se snaží přinášet do života pokoj, klid a spolupráci mezi všemi lidmi. To jsou ona znamení naděje. Buďme lidmi, kteří tuto situaci jen tak pasivně nepřijímají. Důležité by také bylo, aby toto volání, určitý protest, se mohl přeměnit v politické jednání – to by bylo jistě velmi důležité – což je ovšem obtížnější, protože vidíme, že mocní tohoto světa nejsou příliš citliví a pozorní k hlasu, který přichází zdola. To je ale rozhodně něco, co nám dává naději – že se nepodvolíme, že si nezvykáme na způsob života a chápání osobních vztahů poznamenaných násilím a útlakem. Tato naděje vychází z evangelia.

Překlad -dv-