Představ si Krista na hoře

„Můžeme se ještě změnit?“ Možná s touto skeptickou otázkou někteří z nás vstoupili do postní doby. Mnohé pokusy o obrácení ztroskotaly (či skončily s slabým efektem), a tak je pochopitelné určité vystřízlivění. Taková rozčarující zkušenost není ani tak minusem, jako spíš plusem. Z několika důvodů.

Poznali jsme, že opravdu nemáme na to, abychom se obrátili. Pokud z toho vyrostlo naše vědomí pokory (ale ne sebepohrdání či rezignace!), je to jedině dobře. A už to je velkým plodem neúspěšných pokusů o změnu. Z takového stupínku jsme třeba mohli pokročit výš: my na to opravdu nemáme, a proto o to víc potřebujeme Boha. Ano, tuto teoretickou poučku známe velmi dobře („bez milosti se neobejdu“): avšak něco jiného je teoretická znalost, něco jiného je znalost existenciální, na vlastní kůži prožitá a za svou přijatá. Asi každý člověk potřebuje projít zkušeností puberťáckého: „já na to mám“, „zvládnu to sám“ (čili - zvládnu obrácení či přiobrácení, sebezápor, půst), aby po opakovaném narážení na zavřené dveře dostal rozum a pochopil: „Tudy ne, přátelé.“

Takové poznání nemá vést k depresi, že to nejde (a že volání k obrácení je prázdnou agitací), ale že to jde i jinak.

Zastav se na chvíli, nezaobírej se pořád sám sebou, nedívej se na ty svoje asketické činy (nezdary, nemožné vlastnosti či hříchy). Dívej se na Krista. Představ si ho na hoře, jak je proměněný, prozářený, prostoupený světlem. Jednoduše nech spočinout svůj zrak na Kristu, jako bys na něm nechal své oči. Jak dalece se asi Kristus odevzdal Otci, že jím byl tak prostoupen? Jak velký prostor a svobodu Ježíš dal svému Otci, že ho mohl tak proměnit?

Opravdová proměna

Na proměněném Kristu září především umění odevzdanosti. On se zcela odevzdává Otci (a kráčí i po nepříjemné cestě utrpení, ztráty všeho a „ztrapnění“ před druhými), a proto zakouší, jak se mu Otec odevzdává a pro-měňuje. Není to totiž tak, že by se Kristus z-měnil, on se pro-měnil: zakusil něco hlubšího než pouhou z-měnu, totiž vnitřní a celostní pro-měnu zasahující do morku kostí, protože až tam pustil svého Otce. Až na tělo, pod kůži. Do svého nejhlubšího soukromí.

z knihy P. Angela Scarana Nové srdce, nový život (KNA 2024)