První homilie Lva XIV.: Obnovit Petrovo vyznání v dnešním světě

Křesťanská víra je někdy považována za něco absurdního a věřící jsou vysmíváni a pronásledováni. To je však svět, který nám byl svěřen a ve kterém máme vydávat svědectví radostné víry v Ježíše Spasitele, řekl Lev XIV. ve své první homilii po zvolení papežem. Připomněl, že nedostatek víry dnes vede k mnoha lidským dramatům.

Fotogalerie

5

Svou první mši jako papež sloužil Lev XIV. v Sixtinské kapli spolu s kardinály pobývajícími v Římě. Ve svých prvních spontánních slovech pronesených v angličtině povzbudil přítomné, aby v souladu se slovy žalmu uznali zázraky a požehnání, které nám Bůh uděluje. „V této petrovské službě jste mi svěřili tento kříž a požehnání, kterým je toto poslání. Vím, že se mohu spolehnout na každého z vás, že půjdete se mnou na naší cestě jako církev, jako společenství přátel Ježíše, jako věřící, abyste hlásali Radostnou zprávu, abyste hlásali evangelium.“

Zdůraznil, že když jej Bůh povolal za Petrova Nástupce, svěřil mu poklad křesťanské víry, aby byl jejím věrným správcem, „aby církev byla stále více městem na hoře (srov. Zj 21, 10), archou spásy plující po vlnách dějin, majákem, který osvětluje noci světa“. Papež zdůraznil, že toho má být dosaženo především skrze svatost členů církve.

Lev XIV. se vrátil k vyznání svatého Petra: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého. „Těmito slovy Petr, když byl spolu s ostatními učedníky dotázán Mistrem na svou víru v Něho, stručně vyjádřil dědictví, které církev po dva tisíce let prostřednictvím apoštolské posloupnosti chrání, prohlubuje a předává. Ježíš je Mesiáš, Syn živého Boha, tedy jediný Spasitel, Zjevující tvář Otce.“

Papež připomněl, že Bůh, aby se stal lidem blízký a přístupný, se v Ježíši zjevil “v důvěřivém pohledu dítěte, v bystré mysli mladíka, ve zralých rysech muže, až se nakonec ukázal svým [učedníkům] po vzkříšení ve svém slavném těle. Tím nám ukázal vzor svatého lidství, který můžeme všichni následovat“.

Lev XIV. připomněl také otázku, kterou Ježíš položil svým učedníkům: za koho jej lidé považují. Je to otázka reality, ve které žijeme. Odpovědi, ve kterých učedníci popisují tehdejší svět, odrážejí také situaci současného lidstva.

„I dnes nepostrádáme kontexty, v nichž je křesťanská víra považována za něco absurdního, určeného pro slabé a málo inteligentní lidi; kontexty, v nichž se před ní upřednostňují jiné jistoty, jako je technologie, peníze, úspěch, moc, požitky,“ řekl papež. Konstatoval, že „jsou to prostředí, ve kterých není snadné svědčit a hlásat evangelium, kde se věřícímu člověku vysmívají, kde je pronásledován, je jím opovrhováno anebo nanejvýš se toleruje a zachází se s ním s lítostí. A přesto právě proto jsou to místa, kde je misijní poslání naléhavé, protože nedostatek víry často s sebou nese dramatické důsledky, jako je ztráta smyslu života, zapomenutí na milosrdenství, porušování důstojnosti člověka v jejích nejdramatičtějších podobách, krize rodiny a mnoho dalších ran, kterými trpí naše společnost, a to nemalou měrou.“

Připomněl, že i dnes je Ježíš někdy ceněn jako člověk, redukovaný na charismatického vůdce nebo supermana. To se týká i mnoha křesťanů, kteří ve skutečnosti žijí v ateismu. Lev XIV zdůraznil, že právě v tomto světě máme svědčit o své víře a obnovovat Petrovo vyznání: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“. Je třeba to činit jak osobně, tak jako církev.

Na závěr papež připomněl příklad sv. Ignáce z Antiochie, který jako odsouzenec k smrti v cirku, napsal: „Teprve tehdy budu opravdovým učedníkem Ježíše Krista, až mě svět neuvidí ani mé tělo.“ Lev XIV. poznamenal, že tato slova „v širším smyslu odkazují na nezbytnou povinnost každého, kdo v církvi vykonává službu autority: zmizet, aby zůstal Kristus, stát se malým, aby On byl poznán a oslaven (srov. Jan 3, 30), obětovat se až do konce, aby nikomu nescházela možnost poznat Jej a milovat Ho“. A dodal, že to vše se týká především jeho jako Petrova Nástupce, zahajujícího své poslání římského biskupa.

Zdroj: vatican.va