Římská konference „Blahoslavení mučedníci komunismu“

Ve středu 20. května proběhla v Papežské koleji Nepomucenum konference nazvaná "Blahoslavení mučedníci komunismu". Akce konaná pod záštitou velvyslanectví České republiky při Svatém stolci chtěla přiblížit mezinárodnímu publiku osudy moravských kněží Jana Buly a Václava Drboly, kteří se stali oběťmi komunistické perzekuce v 50. letech 20. století v Československu a 6. června budou v Brně prohlášeni za blahoslavené.

Konference probíhala symbolicky v den 74. výročí smrti Jana Buly. Po úvodním přivítání velvyslance Pavla Svobody bylo v zaplněném velkém sále Papežské koleje Nepomucenum poutavým způsobem předestřeno široké panorama témat od hrdinského svědectví mučedníků, přes celkový pohled na situaci církve v Československu po nástupu komunistů k moci, až po zákulisí beatifikačního procesu.

Výhonky prorážející zmrzlou půdu ateismu a útlaku

„Mučednictví Jana Buly a Václava Drboly nás učí, že neexistuje žádná lidská situace – jakkoli by byla ponižující či nespravedlivá – ve které by nebylo možné vydávat svědectví o Kristu,“ řekl v úvodním vystoupení kardinál Michael Czerny SJ, prefekt Dikasteria pro integrální lidský rozvoj, který bude papežovým jménem předsedat také beatifikační liturgii v Brně. Zdůraznil, že oba kněží, popravení in odium fidei, z nenávisti k víře, se těší široké úctě pro svou víru a pevnost v situaci útlaku.

Slavnost jejich blahořečení není připomínkou prohry, ale triumfem života, zdůraznil kardinál. „Obdivujeme nádheru zrnka pšenice, které zůstalo po desetiletí skryté v brázdě české a moravské půdy – živené navzdory těžkým epizodám dějin a zúrodňované obětí – a které nyní vyrůstá před našima očima. Tento výhonek, který prorazil zmrzlou půdu ateismu a útlaku je důkazem, že žádné násilí nemůže udusit Boží život v těch, kteří se mu svěřují,“ řekl kardinál Czerny. Když slavíme blahořečení těchto mučedníků, „klademe ruce na živé rány církve a českého národa, dotýkáme se reálnosti Pánova příslibu: ‚Já jsem s vámi o všechny dny‘(Mt 28, 20), příslibu, která září naplněný a zapsaný krví i radostí těchto dvou kněží.“

Nadpřirozený rozměr mučednictví

Vatikánský prefekt, který se sám v Brně narodil, ale v době mučednictví obou kněží byl již s rodinou v kanadském exilu, připomněl, že komunistický režim nechtěl pouze zlikvidovat dva lidi, nýbrž „chtěl zničit jejich kněžskou identitu. Chtěl je donutit, aby zradili svou víru, popřeli ji a zřekli se jí.“

Navzdory tomu – připomněl kardinál Czerny – svědectví o posledních hodinách Jana Buly mluví o nadpřirozeném pokoji a vyrovnanosti. V tom spočívá mučednictví, dodal: „nejde v první řadě o čin lidského hrdinství, ale o naplnění Boží milostí, takže už nezbývá místo pro „já“, ale pouze pro „Ty“ Boha a „My“ církve.“ Proměnili soudní síň v kazatelnu a vězení v oltář, poznamenal. A vybídl, ať nám oběť těchto dvou kněží pomáhá být křesťany, kteří umí nasadit svůj život ve službě, odpuštění a pravdě.

Perzekuce církve v Československu a Babická kauza

Situaci církve v Československu po komunistickém převratu v únoru 1948 ilustrovala ve svém příspěvku Eva Vybíralová z Ústavu pro studium totalitních režimů. Připomněla počátky vykonstruovaných politických procesů, kterým padli za oběť odpůrci nového režimu, počínaje generálem Heliodorem Píkou (1949) nebo Miladou Horákovou (1950). Také na církevní půdě persekuce postupovala rychle, od v června 1949 byl v izolaci pražský arcibiskup Josef Beran, na podzim toho roku byl zřízen Státní úřad pro církevní záležitosti, který napříště kontroloval veškerou činnost církve. V roce 1950 došlo k raziím v řeholních institucích a k jejich rozpuštění a zákazu.

Tzv. Babický případ, kterému padli nespravedlivě za oběť také kněží Jan Bula a Václav Drbola, se rozehrává od února 1951. V jeho centru stojí enigmatická postava Ladislava Malého, zvaného „Kapitán“, jehož identitu se doposud nepodařilo plně rozšifrovat. Jisté je, že přes jeho kontakty s oběma kněžími vedou stopy k jejich zatčení. Oběma se představil spolupracovník západní rozvědky a osvoboditel kardinála Berana, pro kterého žádal jeho jménem zpověď. Mnoho indicií ukazuje k tomu, že oba kněží byli cílem režimní provokace, kvůli své popularitě a aktivitě mezi mladými lidmi. Jan Bula i Václav Drbola byli zatčeni na jaře, podobně jako další členové antikomunistické rezistence, které kolem sebe Malý shromažďoval. Když pak došlo v červenci 1951 k přestřelce, při níž byli v Babicích zabiti tři komunističtí členové Národního výboru, režim konečně získal záminku k závažným obviněním z podpory teroristů.  Nikomu nevadilo, že kněží byli tou dobou ve vazbě už dva měsíce. V rámci babické kauzy bylo souzeno 107 lidí, padlo 11 rozsudků smrti, včetně tří kněží (Bula, Drbola, Pařil), 44 lidí bylo odsouzeno k trestům od 15 let po doživotí. Někteří z nich z vězení už nevyšli.

Jan Bula: Formace svědomí jako „zločin“

Obraz života obou budoucích blahoslavených načrtl administrátor beatifikačního procesu mons. Karel Orlita. Připomněl skromné poměry, z nichž vyšli Jan Bula a Václav Drbola. Jan, který se ve svém osudu měl stát následovníkem svého patrona Jana Křtitele, byl narozený v roce 1920. Vystudoval klasické gymnázium v Moravských Budějovicích a po maturitě vstoupil do Brněnského semináře. Celá jeho formace probíhala v době Protektorátu, zažil také epizodu na nucených pracích ve Vranovské Vsi a v roce 1949 byl vysvěcen na kněze. Poté působil v Rokytnici nad Rokytnou nejprve jako kaplan a od roku 1949 jako administrátor farnosti, kromě toho spolupracoval s Orlem a dalšími organizacemi, rád maloval, byl oblíbeným knězem zejména mezi dětmi a mladými lidmi. Neměl žádné ideologické nebo agitační zájmy.

Když v červnu 1949 biskupové informovali pastoračními listy věřící o skutečné situaci církve, Bula se zachoval statečně a list přečetl, navzdory předchozímu varování a vyhrožování ze strany policie. Vyneslo mu to pokutu a odsouzení na měsíc vězení (nakonec prominutý díky prezidentské milosti).

Mons. Orlita pak rekapituloval klíčové události kolem Ladislava Malého, bývalého Bulova spolužáka. Jak řekl, navzdory veškerému úsilí jeho skutečná identita stále uniká, ani archivy státní bezpečnosti ani rakouské archivy zatím nepřinesly nová zjištění.

Jan Bula byl uvězněn 30. dubna 1951, byl mučen a byla mu předkládána vykonstruovaná verze faktů. Jak řekl mons. Orlita, rozsudek byl známý již před začátkem procesu. Tím, co vadilo nejvíc, byla vliv kněze na lidská svědomí, proto – podle komunistů „zneužíval důvěry mezi lidmi, kterou měl jako kněz“, a protože to samo nezní dostatečně pádně, měl také „ideově podporovat atentátníky“.

Před popravou, k níž došlo 20. května 1952 v jihlavské věznici, dostal povolení napsat dopisy na rozloučenou. Ty dnes patří k důležitým dokumentům, které otevřely cestu k blahořečení. Není v nich totiž ani stopy po násilí a nenávisti. Vyzařuje z nich hluboká víra a pevné přesvědčení, že se se svými blízkými shledá v Boží náruči.

Václav Drbola: Politická vražda s cílem diskreditovat církev

Život Václava Drboly je v mnohém analogický, ačkoli byl o osm let starší než Bula. Také on pocházel z prosté, hluboce věřící rodiny, ze sedmi dětí a jedna z jeho sester se stala řeholnicí.

V roce 1933 vstoupil do brněnského semináře a o pět let později na svátek sv. Cyrila a Metoděje byl vysvěcen na kněze. Kaplanem byl v Bučovicích, vyučoval katechismus, aktivně se účastnil života Spolku katolických tovaryšů a Orla. Po roce 1948 byl sledován režimem, nejprve označován za nepohodlného, později za méně nebezpečného, protože se nijak veřejně neangažoval. Také on přečetl ve farnosti již zmíněný oběžník katolickému duchovenstvu.

1. března 1951 byl přeložen do farnosti v Babicích. V polovině května byl informován, že v okolí se nachází zahraniční agent, který se měl podílet na osvobození kard. Berana. Při setkání pak Ladislav Malý opakoval Drbolovi stejné věci jako předtím Bulovi.

Následovalo zatčení a mučení, při kterém byl nucen k doznání, že se podílel na přípravě vraždy v Babicích, aby mohl být odsouzen za „velezradu a pobízení k vraždě“. Popraven byl rovněž v jihlavské věznici v 2. srpna 1951.

Jak uzavřel mons. Orlita, smrt obou kněží byla politickým rozhodnutím, šlo o diskreditaci kněží a obecněji celé církve. Už v roce 1951 vysílání vatikánského rozhlasu označilo oba kněze za mučedníky. Během shromažďování dokumentů (od roku 2004) bylo v rámci diecézního procesu vyslechnuto 45 svědků a dalších lidí. Jejich proces je svědectvím o „víře schopné odolat lži“.

Mučedníky pro svou kněžskou identitu

Konferenci uzavřela postulátorka beatifikačního procesu, Maria Maria Cristina Bresciani, která ve svém příspěvku dovolila nahlédnout podrobněji do všech etap římské fáze kauzy, která začala v roce 2016. Od 450 stránek tzv. Positia, které shromažďuje veškerou dokumentaci, přes soubor svědectví a záznamy o všech procesech, včetně rehabilitace, po důkazy ztvrzující faktické mučednictví, vede cesta k nesložitější části procesu, která musí prokázat, že šlo skutečně o smrt „in odium fidei“ – z nenávisti k víře a že mučedník přijal smrt z lásky ke Kristu.

Vzhledem k tomu, že oba byli v protokolech prezentováni jako nepřátelé státu, bylo nutné krok po kroku dokázat, že to, co ve skutečnosti režimu vadilo, byla jejich kněžská identita a důvěra, kterou k nim lidé chovali a která jim dovolovala formovat svědomí.

Johana Bronková