Slavnost Nejsvětější Trojice

Na neděli po slavnosti Seslání Ducha Svatého připadá oslava centrálního, klíčového tajemství křesťanské víry: vyznání, že Bůh je Otec, Syn a Duch Svatý – jediný Bůh ve třech osobách. Slavnost Nejsvětější Trojice je stará zhruba jedno tisíciletí, trojiční vyznání však provází církev od prvopočátku; s ním totiž křesťanství stojí a padá.

První velké koncily – Nicea a Konstantinopol – hledaly správný způsob, jak popsat bezchybně a srozumitelně vztah mezi Otcem a Synem, potažmo Duchem Svatým. Výsledkem se stalo vyznání víry, které zaznívá na katolických bohoslužbách každou neděli a které nachází pevný bod mezi dvěma extrémy: popíráním Boží jednoty na straně jedné a odmítnutím jedinečnosti jednotlivých Božských Osob na straně druhé.

V zemích Pyrenejského poloostrova, kde byly spory o pravověrné vyznání nejtěžší, se již před rokem 1000 objevily liturgické texty pro vlastní svátek tomuto tajemství víry věnovaný. Po určité zdrženlivosti bylo konání slavnosti Nejsvětější Trojice schváleno pro celou církev roku 1334 papežem Janem XXII. Její zařazení do kalendáře v blízkosti velikonočního okruhu můžeme chápat tak, že „právě Velikonoce a velikonoční okruh oslavují vrcholné zjevení jediného Boha v Trojici, největší skutky Boží lásky a milosrdenství, největší projev Boží moci a slávy, největší tajemství spásy, již nám poskytl Otec skrze Syna v Duchu Svatém“ (Adolf Adam, Liturgika, Praha 2001).

Víra v Boží trojjedinost je nesmírně důležitá. Pomáhá nám nejen správně porozumět Bohu, ale i člověku, který je stvořen k Božímu obrazu a podobě. Vynikající teolog Karl Rahner pokládal za základní výchozí předpoklad veškeré teologie (tzv. Grundaxiom), že to, jaký je Bůh sám v sobě, přesně odpovídá tomu, jak se Bůh projevuje navenek, ve vztahu k člověku a ke stvoření vůbec.

Je-li Bůh trojjediný, znamená to, že je trojosobní. Tudíž není Něco, ale Někdo. Něco lze obdivovat, eventuelně i uctívat, ale Někdo může vytvářet a udržovat meziosobní vztahy. Bůh v Trojici jediný žije ve vztazích, žije intenzivním vnitřním životem. A právě proto také může navazovat a udržovat vztahy i navenek. Bůh žije ve vztazích, proto nabízí vztah i člověku. Bůh žije intenzivním vnitřním dialogem (můžeme říci, že Bůh je Dialog), proto může a chce vést dialog i se svým stvořením. Bůh žije láskou, a právě proto může a che milovat a být milován.

A právě tak člověk – Boží obraz – žije ve vztazích, je schopen dialogu a dokáže milovat, a to jak vůči Bohu, tak i vůči druhým lidem. Dialogem a láskou vůči Bohu, který je velké „Ty“ pro lidské „já“ (anebo pro jehož božské „Já“ je člověk „ty“), se učí dialogu a lásce vůči druhým lidem. A jako je Bůh společenstvím Osob navzájem odlišných, ale rovných v důstojnosti a slávě, učí nás (anebo by alespoň mělo učit) toto společenství úctě k druhým lidem v jejich jinakosti při zachování stejné důstojnosti.

Hovoříme-li o „křesťanských hodnotách“, slavnost Nejsvětější Trojice nám může připomenout, že k nim nezpochybnitelně patří láskyplné vztahy, dialog a respekt vůči jednotě v různosti a různosti v jednotě.