Stát se přítelem Kristova kříže

Být Ježíšovým učedníkem znamená mít podíl na kříži, ale také na vzkříšení. Klíčovým bodem přitom zůstává kříž. Je však kříž skutečným středobodem naší víry?

První podmínkou, aby se člověk stal „přítelem Kristova kříže“, je poslušnost. Znamená to „zemřít“ vlastní vůli, jak to Kristus učinil v Olivetské zahradě, když zapřísahal svého Otce: „Otče můj, jestli je to možné, ať mne mine tento kalich, avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39). Jak daleko byli učedníci od této poslušnosti, je vidět na tom, že v Getsemanské zahradě spali, zatímco se Ježíš ve smrtelných úzkostech modlil (srv. Mt 26,36-46).

„Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Kdo se nezapře, nemůže být přítelem Ježíše Krista. Co však znamená sebezapření? Je o tom za minulá staletí dost duchovní literatury, od spisů pouštních mnichů přes velké karmelitánské učitele až po dnešek. Sám jsem narazil na jedno kázání Johna Henryho Newmana o sebezapření z roku 1833, kdy byl ještě anglikánem. Připomíná, že Ježíš řekl, že kdo chce být jeho učedníkem, musí brát svůj kříž „každodenně“ (Lk 9,23). Víme, že celá váha spočívá na onom „každodenně“. Běžné kříže jsou ty „každodenní“. Jsou také kříže, které se na nás takříkajíc samy valí, a většinou skrze velké kříže získáváme také velkou sílu. Každodenní kříž je však velkou výzvou pro sebezápor.

John Henry Newman (svatořečen v roce 2019 a v loňském roce jej papež Lev XIV. prohlásil učitelem církve – pozn. red.) upozorňuje, že nestačí přetrpět „každodenní“ kříže. Říká, že bychom měli „doslova čenichat po příležitostech k sebezáporu… Dejte si předsevzetí, že budete dělat laskavost druhým v maličkostech, při malých příležitostech jednat jinak než obvykle, raději si při tom přivodíte malou nesnáz, než abyste se vyhnuli sebedisciplíně.“ Newman tu zmiňuje praxi, která skoro vymizela z našeho běžného křesťanského hlásání: umrtvování. Vidí to především v každodenních maličkostech: „Už ranní vstávání je přemáhání. Vaše pravidelná jídla mohou být příležitostí k umrtvování.“ Odkazuje na Pavla, který o sobě říká: „Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen“ (1 Kor 9,27).

Newman je realista a ví, že „je to těžká nauka. Těžká dokonce pro ty, kdo ji vezmou za svou a pokoušejí se ji přesně dodržovat. V srdci a v životě těch nejlepších je dost nedokonalostí a dvojznačností, takže ustavičné pokání musí jít ruku v ruce s naší snahou o poslušnost. Přitom potřebujeme maximální důvěru v Ježíšovu krev, abychom jí byli omýváni od každodenní nové viny.“ Víme, že v maličkostech se prověřuje následování kříže. Od „přátel Ježíšova kříže“ se nebude požadovat pouze vítězství nad vlastní sebestředností, ale především bude požadováno pozitivní myšlení, jaké měl Kristus. Svatý Tomáš Akvinský poukazuje na to, že nejde ani tolik o obtížnost oběti, jako o velikost lásky: „On (Kristus) mě miloval a za mne se vydal. (Gal 2,20). Nikoli množství vylité krve na kříži, velikost útrap, hrůza Ježíšových ran na kříži mne vykoupily, nýbrž pouze láska, a to láska, jež jde do krajnosti.“

Následování kříže neznamená nic jiného než nechat se uchvátit Ježíšovou láskou. Následování přináší zkušenosti, které jsou jakýmisi body obratu, při němž se velice liší „předtím“ a „potom“ a život při něm získává zcela nový rozměr. Často to souvisí se zkušeností kříže. Svatá Matka Tereza z Kalkaty vzpomíná na jeden takový životní zážitek. V hromadě odpadků našla polomrtvou ženu ohlodanou od myší a mravenců, kterou tam pohodil její vlastní syn. To byl ale jen začátek nezměrného moře neskutečné bídy. Po několik měsíců byla na všechno sama. Na pokraji fyzických sil, bez prostředků, jen v bílém sárí a hrubých sandálech začínala své misijní dílo, než se objevila první spolusestra. „Kdybych se tehdy nechala odradit přirozeným odporem k tomu, co jsem spatřila, nikdy bych se nemohla stát Misionářkou lásky. Vrátila jsem se však, vzala ji do náruče a odnesla do nemocnice Campbell v Kalkatě. Kdybych to byla neudělala, byla by to pro kongregaci smrt. Cítit odpor je lidské. Pokud nabídneme svou oddanou a nezištnou službu, aniž bychom dbali na podobné pocity, posvěcujeme se.“

Následování kříže se může odehrávat v těchto okamžicích obratu, kdy v trpících poznáme Krista. To, že Krista spatřovala v nejchudších, učinilo Matku Terezu zakladatelkou společenství. Ráda vyprávěla příklad svaté Alžběty Durynské (1207–1231): „Jednoho dne u sebe Alžběta ubytovala malomocného a nechala ho přespat na loži svého manžela. Když to spatřila její tchyně, využila toho, aby proti snaše poštvala svého syna. Alžbětin manžel vtrhl do ložnice, ale ke svému překvapení spatřil na svém loži Krista. Alžbětě, říkala Matka Tereza, byl darován tento zázrak, protože byla přesvědčena, že v malomocném ošetřuje Krista.“

Tato zkušenost mně není cizí, i když jsem daleko od toho, abych ji hluboce prožíval. Znám lidi, kteří ji i dnes věrohodně žijí a v potřebných se setkávají s Kristem.

Christoph Schönborn: Být učedníky. Ježíšova škola života (Portál 2021)