Vatikán o anglikánském dědictví

Církev je jedna a evangelium je jedno, ale projevuje se v různých kulturách, připomíná text Dikasteria pro nauku víry, který shrnuje hlavní rysy života společenství v ordinariátech pro bývalé anglikány. Dokument představuje tato společenství jako vzor jednoty v rozmanitosti v katolické církvi.

Rysy anglikánského dědictví, jak je prožíváno v ordinariátech zřízených na základě apoštolské konstituce Anglicanorum Coetibus – tak je nadepsán text vydaný 24. března Dikasteriem pro nauku víry na základě setkání s biskupy těchto ordinariátů a audience biskupů Davida Wallera a Stevena Josepha Lopesa spolu s kardinálem Fernándezem u papeže Lva XIV. Již z názvu je zřejmé, že zaměření dokumentu je pastorační. Nejde mu o teoretické úvahy, nýbrž o záznam zkušeností prožívaných ve společenstvích na různých částech světa.

Navzdory velkému rozpětí, od Velké Británie po Austrálii a Ameriku, biskupové poznamenávají, že „společná identita společenství ordinariátů, ať se nacházejí kdekoli, je patrná“. Jejím základem je „společná cesta následování Krista“, která je přivedla k plnému společenství s katolickou církví.

Bývalí anglikáni si přinesli do katolické církve to, co text označuje za „cenné dědictví zbožnosti a praxe“. Toto dědictví není pouze zachováno, ale je považováno za „dar a poklad, o který je třeba se dělit“.

Rozmanitost, která obohacuje

Jedním z hlavních pojmů dokumentu je inkulturace. „Církev je jedna a evangelium je jedno, ale v procesu inkulturace se evangelium projevuje v různých kulturách. Tímto způsobem církev nabývá nové podoby,“ čteme v dokumentu. V tomto smyslu ordinariáty ukazují, že jednota neznamená uniformitu, ale schopnost přijímat rozmanité tradice.

Bývalí anglikáni však uvádějí také, že jejich zkušenost nebyla pouhým pastoračním řešením situace, ale stala se skutečným přínosem pro život místních církví.

Dikasterium pro nauku víry poukazuje na konkrétní rysy tohoto dědictví. Prvním z nich je zvláštní „eklesiální étos“, založený na společné odpovědnosti duchovních a laiků a na živém smyslu pro tradici, která zůstává věrná tomu, co bylo přijato, a zároveň je otevřená rozvoji.

Dalším prvkem je role krásy v evangelizaci. Dokument zdůrazňuje, že krása má „vnitřní evangelizační sílu“, protože vede člověka k Bohu. Liturgie, hudba a umění tedy nejsou doplňkem, ale prostorem setkání s Kristem.

Stejně důležitá je péče o chudé. Jak se dočteme, v ordinariátech „se krása bohoslužby a svatost života setkávají s konkrétní realitou“ každodenního života. Tato spiritualita má hluboce „vtělený“ charakter, protože vede od liturgie ke setkání s Kristem přítomným v potřebných.

V církvi je místo pro každého

Dokument také zdůrazňuje význam rodiny jako „domácí církve“ a roli rodičů jako prvních vychovatelů ve víře. Nechybí ani odkaz na kázání a intelektuální formaci. „Sycení intelektu je nedílnou součástí sycení duše“, konstatují biskupové a poukazují na jednotu hlásání Slova a slavení liturgie jako dvou rozměrů téhož setkání s Kristem.

Celý dokument spojuje odkaz na tajemství Vtělení. Právě ono dává smysl všem rozměrům života Církve: důstojnosti člověka, kráse liturgie, péči o chudé a rodinnému životu.

Nejen struktura pro konvertity

Nový dokument ukazuje, že anglikánské ordinariáty jsou něčím víc než jen strukturou pro konvertity. Jsou znamením církve, která zůstává jednotná a zároveň dokáže přijímat rozmanitost jako dar. Ve světě plného rozdělení se právě taková vize jednoty může stát jedním z nejdůležitějších svědectví křesťanství v dnešní době.