Vatikán: Rozsudek nad vandaly, kteří se přilepili k soše Láokoónta

Vatikánský soud vynesl rozsudek v kauze ekologických aktivistů, kteří se loni v srpnu přilepili k jednomu z nejcennějších uměleckých děl Vatikánských muzeí, k sousoší Láokoónta z 1. století před naším letopočtem. Dvaašedesátiletý Guido Viero a šestadvacetiletá Ester Goffi jsou obviněni z poškození základny sochy použitím "obzvláště odolného a leptavého syntetického lepidla" a budou muset zaplatit více než 28 000 eur jako odškodné a uhradit náklady na soudní řízení.

Během stání bylo rovněž zdůrazněno, že odvolávat se v tomto případě na encykliku Laudato si’ je zcela neopodstatněné. Papež František nikdy neospravedlňoval násilí ani ničení uměleckých děl.

Vysoké odškodné odpovídající zhruba 700 tisícům korun je hlavní sankcí, která pachatele vandalského činu reálně postihne. Odsouzeni byli také k 9 měsícům vězení a pokutě 1 500 eur, tento trest je však podmíněně odložen na 5 let. Prokurátor požadoval pro Vieru dva roky a 5 dní vězení a pro Goffi dva roky vězení, a pokud by byl trest podmíněně odložen, rovněž náhradu způsobené škody, kterou restaurátoři považují za trvalou.

Jak upozornil advokát zastupující žalující strany, obžalovaní si byli vědomi, že použití kyanoakrylátového lepidla způsobí nevratné škody. Navíc nikdy neprojevili lítost a bagatelizovali následky svého jednání s tím, že takto vzniká škoda zejména pro životní prostředí. Právní zástupce muzeí rovněž zdůraznil, že umění nesmí být stavěno proti přírodě a odvolávat se v tomto bodě na učení papeže Františka je neoprávněné. Dalším dvěma ekologickým aktivistům, kteří incident natáčeli, byla vyměřena mírnější pokuta ve výši 120 eur.

Historie nálezu sousoší

Psalo se 14. ledna 1506. Na pahorku nad Koloseem, zvaným Colle Oppio, kde kdysi stával Neronův zlatý dům, později srovnaný se zemí a zahlazený stejně jako vzpomínka na neblaze proslulého císaře, nezůstalo už téměř nic ani z monumentálních lázní, vybudovaných  na začátku 2. století císařem Trajánem. Rozkládaly se tam vinice, které o něco víc než rok dříve zakoupil římský aristokrat Felice de Fredis od sester sv. Kateřiny Sienské. Při sezonních pracích narazili jeho vinaři na překážku, která se ukázala být nejsenzačnějším objevem své doby. V téměř dokonale zachované skulptuře rozpoznali humanisté sousoší Láokoónta a jeho synů, které Plinius starší už v prvním století znal z Titova paláce a popsal jej jako nejkrásnější dílo antiky.

Papež Julius II. neváhal a vyměnil Láokoónta za důchody z mýtného u Lateránské brány (Porta S. Giovanni). Sousoší bylo převezeno na nádvoří vatikánského Belvederu a proudy návštěvníků nebraly konce. Před očima Římanů ožíval příběh kněze, který marně varoval občany Tróje před přijetím dřevěného koně z rukou nepřátel, jak Virgilius vylíčil v Eneidě (II, 46-49). Bohyně Athéna neprominula větci jeho dalekozraká slova a seslala na Láokoónta a jeho syny Antifanta a Tymbrea  dva velké mořské hady. Právě okamžik marného souboje trojice postav se smrtonosnými plazy zachytili rhodští sochaři Agesander, Athenodoros a Polydorus v prvním století před Kristem, alespoň podle Pliniovy atribuce. Někteří badatelé se dnes přikládnějí spíše k tezi, že jde o římskou kopii podle helénského originálu. To však nic nemění na skutečnosti, že Láokoón se stal základem papežské sbírky antických soch. Na počin Julia II., hrdého na svůj původ z rodu zakladatelů Věčného města, gens Iulia, odvozujícího svůj původ od Iula, totiž Ascania, syna Aeneova, navázali další renesanční papežové z rodu Medicejských – Lev X. a Klement VII. - a jejich další nástupci. Z vatikánského Nádvoří soch se napříště stala povinná etapa všech význačnějších návštěvníků Říma a umělců.