Vzpomínka na P. Františka Líznu SJ

Mezi nejvýraznější postavy současné katolické církve v naší zemi bezpochyby patřil P. František Lízna SJ, politický vězeň a vězeňský kaplan, neobyčejný člověk, velký poutník před Hospodinem, pokorný služebník lidí na okraji. Od jeho smrti uplyne 4. března právě pět let.

Když byl František Lízna poprvé uvězněn, bylo mu necelých 19 let. Dostal sedmiměsíční trest „za hanobení sovětské vlajky“, kterou roztrhal ve vzteku, když otce dívky jeho snů zavřeli jako kulaka. Po návratu z vězení zjistil, že jeho vyvolená už o něj nestojí – jeden kriminálník v rodině stačil…

Po odsloužení vojenské služby se pokusil překročit hranice, což mu přineslo druhý nepodmíněný trest. Práci pak našel coby ošetřovatel lidí s kombinovaným postižením na Velehradě. Zde se zrodilo a upevnilo jeho jezuitské povolání. Díky uvolněné atmosféře kolem r. 1968 se mu podařilo nastoupit ke studiu teologie ve státem kontrolovaném litoměřickém semináři (podle jeho vlastních slov „pětiletého kurzu pro kvalifikované ministranty a kostelníky“) a dosáhnout kněžského svěcení roku 1974.

Státní souhlas s výkonem duchovenské činnosti mu přesně řečeno nebyl odňat – ani ho nestihl získat. Zákaz působit jako duchovní jej stihl okamžitě po primici. Na své první (a nadlouho poslední) veřejné mši totiž udělil speciální požehnání „nenápadnému“ agentovi státní bezpečnosti: „Na přímluvu Panny Marie a svatého Ignáce ať se z tebe stane bojovník pro Krista, ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého…“

Ve vězení se ocitl celkem pětkrát – za angažmá v odboji (patřil mezi signatáře Charty 77), distribuci protistranických materiálů, „poškozování státních zájmů v cizině“, „narušování veřejného pořádku“… Při jednom z výslechů „otevřeně prohlásil, že přesvědčuje mladé lidi, aby se stavěli do opozice vůči stávajícímu politickému a státnímu zřízení, že žádnou dohodu církve a státu neuznává, protože oficiální církevní představitelé jsou zkompromitovaní a nemají morální právo za církev hovořit, a že své aktivity nepovažuje za trestnou činnost. Navíc prohlašuje, že své činnosti naprosto nelituje a bude v ní i nadále pokračovat, jakmile bude mít příležitost.“ Sám o své trestanecké kariéře říká: „Když jsem pak vězení opouštěl, dozorci mi říkali, že ještě že už jdu, protože se jim na celách všichni modlí,“

Po listopadu ’89 požádal své představené v obnovovaném Tovaryšstvu, aby mu bylo umožněno pracovat mezi Romy, bezdomovci nebo vězni – anebo jít do misií. Krátce působil v Brně (kde k překvapení svého okolí zvával bezdomovce do restaurací), až od roku 1995 mohl začít působit v nejtěžší české věznici – na Mírově. Obýval faru v nedalekých Vyšehorkách, kde s nedocenitelnou pomocí paní Josefky Bilíkové vytvořil zázemí pro propuštěné vězně, bezdomovce a vůbec každého člověka, který by nikde jinde útočiště nenašel.

František Lízna však nebyl jen protirežimní aktivista nebo sociální pracovník, ale také věrný kněz a vyhledávaný zpovědník. Pravidelně vedl exercicie, při nichž mluvil o Božích tajemstvích s velkým ostychem a hlubokou pokorou. Ctil sv. Ignáce a zvláště bl. Michaela Augustina Pro. Čím více se setkával s lidskou zlobou a slabostí, tím větší lásku k lidem choval – ne k abstraktnímu pojmu člověk, ne k neosobnímu lidstvu, ale k tomu člověku, jehož měl právě před sebou. O svých neuvěřitelných poutích až na samé hranice Evropy vydal několik knížek, ale sám se svými výkony nechlubil; celý svůj život prožíval k větší slávě Boží, nikoli ke své. Mluvil-li o sobě, tedy především o svých slabostech a hříšnosti – v kontrastu s Božím milosrdenstvím a pochopením. Nenechával se zařadit do škatulek, nebyl v žádném případě ideolog. V každém člověku viděl Boží obraz a každého pokládal za lepšího, než byl on sám. Nechtěl vidět svět tak, jak by měl ideálně vypadat; díval se na něj tak, jaký skutečně byl – Božíma očima. Roku 2021 se stal obětí covidu a 4. března se vrátil do Boží náruče.

zdroj: Paměť národa, ČRo Plus