Právě před rokem, 21. dubna 2025, v ranních hodinách Velikonočního pondělí odešel do náruče Božího milosrdenství papež František, římský biskup, 266. nástupce sv. Petra. Jeho volba papežem 13. března 2013 byla pro svět překvapením; jeho odchod ze světa pak bolestí pro lidi dobré vůle.
Papež František bezpochyby zůstane zapsán v paměti i v lidských srdcích jako papež Božího milosrdenství. Dva roky po svém zvolení vyhlásil mimořádný jubilejní rok věnovaný právě tomuto aspektu Boží lásky, který si v podobě latinského Miserando atque eligendo vtiskl i do motta svého pontifikátu.
Jako věrný žák sv. Ignáce učinil jedním ze svých klíčových principů téma rozlišování, nebo chceme-li, „zkoumání duchů“. Vybízel církev, aby při každém rozhodování brala v potaz konkrétní situace konkrétních lidí, jak je to patrné zvláště z exhortace Amoris laetitia (k jejímuž důslednějšímu naplňování vyzval i Františkův nástupce Lev XIV.). Platí to jak při rozhodování osobním, tak společném; odsud vyšel Františkův zásadní impulz pro synodalitu.
Ve svých Duchovních cvičeních sv. Ignác zdůrazňuje pozornost vůči tomu, jak „Stvořitel přímo jedná se svým stvořením“ (Ex. Sp. 15), když mluví s člověkem „jako přítel s přítelem“ (Ex. Sp. 54). Nepochybně odsud vyvěrala Františkova otevřenost vůči dialogu. Připomíná nám to mimo jiné jeho exhortace Evangelii gaudium, v níž upozornil, že „dialog mezi Bohem a jeho lidem dále posiluje jejich vzájemnou smlouvu a upevňuje pouto lásky“ (EG 143), a proto křesťané a církev jsou neustále zváni k dialogu.
Dialogem začal i Františkův pontifikát. V srpnu roku 2013 poskytl papež František rozhovor Antoniu Spadarovi pro časopis Civiltà Cattolica. V něm narýsoval základní linie svého pontifikátu, které zpětně můžeme vyčíst z Františkových encyklik. Je to vztah ke „společnému domovu“, jak ho buduje encyklika Laudato si’, mezilidské bratrství, zdůrazněné ve Fratelli tutti, a niterný dialog mezi srdcem a Srdcem, k němuž zve poslední dokument, Dilexit nos. Mohli bychom říci, že nás František vedl od biosféry přes antroposféru do kardiosféry.
Na cestu do Kristova Srdce se papež František vydal den po svém posledním požehnání Městu a světu, v čase, kdy církev žila velikonoční radostí Zmrtvýchvstalého. Mezi poslední Františkova slova patřilo poděkování ošetřovateli, který mu umožnil vydat se naposledy mezi lidi. V den, kdy při liturgii Petr připomíná, že „Bůh Ježíše vzkřísil, vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci“ (Sk 2,24), nastoupil Petrův nástupce cestu „za vzkříšeným Kristem, který uvede v soulad všechno to, co nás od sebe dělí, světlem, jež neustále vyzařuje z jeho otevřeného Srdce. Jemu buď dobrořečení navěky!“ (Dilexit nos 220)