Vztyčil mezi námi svůj stan

Významným edičním počinem KNA se letos stalo vydání publikace renomovaného profesora teologie Ctirada V. Pospíšila „A Slovo se stalo tělem“ s podtitulem „Óda na radost z víry v prologu Janova evangelia (Jan 1,1–18)“. Na závěr adventní doby předkládáme našim čtenářům jednu z kapitol této knihy.

S nazíráním slávy jednorozeného Božího Syna v Jan 1,14b předběžně souvisí přebývání vtěleného Slova mezi námi, což ukazuje nejen na počátek vlidštění Slova, ale na celý průběh jeho života až do posledního vydechnutí na kříži (srov. Jan 19,30). V řeckém originálu je toto přebývání vyjádřeno slovem pro rozbití, vztyčení, zbudování stanu. Jak již bylo výše řečeno, tato formulace doplňuje první popis vlidštění Slova v Jan 1,14a a poukazuje na aktivitu Slova, které si stvořilo své vlastní lidství, učinilo se člověkem.

Toho, kdo zná Písmo svaté, okamžitě napadne souvislost se Stánkem úmluvy a jeruzalémským Chrámem. Ve výše již vícekrát připomenutém textu z dvacáté čtvrté kapitoly knihy Sirachovcovy se dozvídáme, že moudrost byla ve Stánku úmluvy a v Chrámu přítomna jako velmi vybraná vůně myrhy, onyxu a kadidla (srov. Sir 24,15). Nezapomínejme, že Stánek úmluvy a Chrám byly znameními Jahveho přítomnosti uprostřed jeho vyvoleného národa. Vlidštěním Slova se tedy Ježíšovo zranitelné a smrtelné lidské tělo jakožto nový Chrám stává znamením Hospodinovy přítomnosti mezi námi (srov. Jan 2,13–25). Dlužno podtrhnout, že Logos – Boží Moudrost se nyní zpřítomňuje nejen v Izraeli, ale uprostřed všech národů. Stává se viditelným nikoli skrze předpisy Zákona a Chrám, nýbrž svým lidstvím. Jestliže narážka na Stánek úmluvy může vést k domněnce, že se tu naráží na krátkost času přebývání vlidštěného Slova mezi námi, pak bych si dovolil oponovat, protože Kristus je stále s námi ve stanu svého těla prostřednictvím chleba života a vína spasení, prostřednictvím eucharistie (srov. Jan 6,22–58). Tento nový a definitivní stánek úmluvy s námi putuje pouští našeho života a stále nás doprovází jako nová mana, pokud tomu ale věříme a o zmíněný nevýslovný dar projevujeme náležitý zájem.

Krásné dovršení popisu příchodu vlidštěného Slova do našich dějin a jeho přebývání s námi v sobě ale skrývá ještě jednu zajímavou významovou podvojnost. Ono přebývání totiž můžeme na základě originálního řeckého znění v Jan 1,14a vnímat nejen jako pobyt Ježíše Krista mezi námi, nýbrž také jako jeho pobyt přímo v nás. Překlad příslušného místa by tudíž mohl znít také: „… a vztyčil v nás svůj stan.“ Ono přebývání v nás je v Janově evangeliu jasně vyjádřeno jednak v Ježíšově velekněžské modlitbě (srov. Jan 17,21–23), jednak v řeči o chlebu života (srov. Jan 6,56).

S přebýváním Slova ve stanu těla souvisí ještě jedna zajímavost, protože Pavel označuje své vlastní tělo jako stan (srov. 2 Kor 5,14). Jistě pak není náhodou, že lidské tělo je označováno jako chrám Božího přebývání v nás (srov. 1 Kor 3,16–17). Narážíme tu na fascinující tajemství přebývání jedné osoby Trojice v druhých dvou (trinitární perichoreze), na přebývání božské osoby v lidské přirozenosti (christologická perichoreze) a následně v nás, což se označuje jako vnitřní přítomnost osob Trojice v srdci věřícího (inhabitace), která je vylitím tajemství perichoreze do našich životů. Perichoreze je ale zásadně vzájemná, a proto je Kristus tajemně v nás, což se týká každé omilostněné duše, ale zároveň my jsme v Kristu jako součást jeho tajemného těla, tedy církve. Možnost dvou podob překladu místa o vztyčení stanu „mezi námi“ i „v nás“ podivuhodně odpovídá právě zmíněné vzájemnosti přebývání Krista v nás a nás v Kristu. Božího Syna totiž poznáváme nejenom z Písma svatého, ale také ve vlastním životním příběhu a ve svém nitru, máme-li ovšem čisté srdce (srov. Mt 5,8). Syn Boží, který tajemně přebývá v našem srdci, je spolu s Duchem svatým naším vnitřním učitelem, který nám dopřává hlubší porozumění Písmům a Božím tajemstvím (srov. Lk 24,27). Vlidštění Slova se tudíž bytostně dotýká každého, opravdu každého z nás. Záleží jen na nás, zda tuto klenotnici skrývající veškeré poklady moudrosti otevřeme, anebo ji necháme zamčenou, a svou šanci tak definitivně promarníme. Ve hře je totiž naše nevýslovná důstojnost, naše vrcholné povolání, což církevní otcové a středověcí mistři vyjadřovali následovně:

„A Slovo se stalo tělem … Jestliže se Boží Syn učinil člověkem, … co mimořádného je na tom, že člověk, jenž věří v Božího Syna, se tak má stávat Božím synem?“ (Jan Scotus Eriugena).