Zemřel Vittorio Messori, vášnivý hledač důvodů víry

Zemřel velký katolický spisovatel, autor bestsellerů o víře. 16. dubna by dovršil 85 let.

Srdce Vittoria Messoriho se zastavilo včera večer v jeho domě v Desenzanu del Garda, v 21:45 na Velký pátek, po památce Ježíšova Utrpení, které s velkou intelektuální poctivostí zkoumal ve své knize „Dicono che è risorto“ [přeloženo do slovenštiny jako Nozaj vstal z mŕtvych?, Lúč 2004]. Vittorio Messori, spisovatel a autor bestsellerů o víře, které se prodaly v milionech výtisků a zanechaly stopu na italské i mezinárodní kulturní scéně, zemřel pár dní před 85. narozeninami. Před čtyřmi lety ztratil svou milovanou manželku Rosannu.

Narodil se v Emiliano di Sassuolo, v antiklerikální rodině, která byla vysídlena do oblasti Brescie a poté se bezprostředně po válce usadila v Turíně. Na univerzitě absolvoval politologii u Galanteho Garroneho s diplomovou prací na téma italského Risorgimenta.

V roce 1964 se jeho život, který byl do té doby víře vzdálený, radikálně změnil – při četbě evangelií. Tyto strohé a esenciální texty, napsané před téměř dvěma tisíciletími, ho zasáhly do hloubi srdce a od té chvíle z něj udělaly neúnavného hledače důvodů víry. Zapsal se do Kristologického institutu Pro Civitate Christiana v Assisi, kde strávil rok studiem a kde potkal ženu, která se později stala jeho manželkou. Po návratu do Turína začal pracovat v nakladatelství Società Editrice Internazionale a spolupracoval s různými novinami a časopisy. V roce 1970 nastoupil do deníku Stampa Sera a stal se redaktorem přílohy Tuttolibri deníku La Stampa.

V roce 1976 vychází jeho první a zásadní esej, „Ipotesi su Gesù“ [česky vyšlo jako Hypotéza o Ježíši, Portál 1994], výsledek dvanácti let studia. Kniha, která zkoumá historickou existenci Ježíše Nazaretského a zpřístupňuje všem obsahy, které jsou obvykle výsadou omezeného okruhu odborníků. Aniž by to zamýšlel nebo plánoval, stal se iniciátorem nové a moderní apologetiky, vedené s extrémní přísností. V roce 1978 se přestěhoval do Milána, aby založil nový měsíčník Jesus, v jehož redakci pracoval několik let a poté pokračoval v externí spolupráci. V roce 1982 vydal „Scommessa sulla morte. La proposta cristiana: ilusione o speranza? “ [volně přeloženo: Sázka o smrt. Křesťanská idea: iluze nebo naděje], v níž kritizoval marxismus. Zvláště ho však přitahovala otázka historické věrohodnosti evangelií. Po první zásadní knize věnované Ježíši následovaly další, které systematizovaly bádání, kterému se vášnivě věnoval po celý život: „Inchiesta sul cristianesimo“ (1987) [volně přeloženo Anketa o křesťanství], jakýsi dialog s křesťany, věřícími jiných náboženství, ateisty i agnostiky; „Patì sotto Ponzio Pilato“ (1992) [Trpěl pod Pontiem Pilátem], „Dicono che è risorto“ (2000) [doslova:Říkají, že vstal z mrtvých, slovenský překlad viz výše“], „Ipotesi su Maria“ (2005) [Hypotézy o Marii].

Zvláštní pozornost si však zaslouží ještě jiná kniha, která měla v době svého vydání mimořádný ohlas. Messori ji napsal v roce 1984 po několika dnech rozhovorů s kardinálem Josephem Ratzingerem během jeho dovolené v semináři v brixenském semináři: „Rapporto sulla fede“ (česky Rozhovor o víře, Křesťanská akademie Řím). Je to kniha, která široké veřejnosti představuje myšlenky kardinála, kterého Jan Pavel II. před několika lety povolal do čela Kongregace pro nauku víry, a která varuje před ideologickými záludnostmi jistého progresivismu. Jako autor, kterého si vážili papežové i budoucí papežové, dostal v roce 1994 nabídku na rozhovor s Janem Pavlem II. Vzešla z něho kniha „Varcare le soglie della speranza“[česky Překročit práh naděje, Tok 1995], v níž papež odpovídá na 35 otázek formulovaných Messorim. Stal se spolupracovníkem deníku Corriere della Sera a byl to on, kdo ve svém úvodníku oznámil rozhodnutí, které Karol Wojtyła učinil v prvních letech nového tisíciletí, že navzdory postupující nemoci nerezignuje na papežský úřad.

Hlásání víry a důvody k víře, argumenty ve prospěch historické pravdivosti evangelií byly celoživotním jádrem jeho úsilí a zájmu. Vzhledem ke zkušenosti života před obrácením a k jasné prioritě, kterou dával kerygmatu, se nikdy zvlášť nezajímal o morální témata. „Bez hřebíku víry – rád opakoval – nemůže věšák morálky držet“: chtěl tím zdůraznit, že v dnešním sekularizovaném kontextu je zásadní hlásat především Kristovu smrt a vzkříšení, svědčit o podstatě víry.

Jako velký badatel v oblasti zjevení a zázraků v Lurdech se v posledních letech jeho mariánská úcta ještě více prohloubila. Vynaložil značné úsilí i osobní prostředky do stavby kaple Madonna dell’Ulivo v zahradách obklopujících benediktinské opatství Maguzzano, nedaleko Gardského jezera, kde v současné době žijí Chudí služebníci Boží prozřetelnosti (Poveri Servi della Divina Provvidenza).

Je zajisté pozoruhodné, že autor, který věnoval veškerou svou energii rekonstrukci Ježíšovy postavy, odešel na věčnost v den, kdy věřící po celém světě vzpomínají na smrt Ježíše Nazaretského na Kalvárii.