6. neděle velikonoční - neděle modliteb za pronásledované křesťany

Počet křesťanů pronásledovaných pro víru vzrostl z 200 milionů v roce 2017 na současných 380 milionů. Každý sedmý křesťan trpí některou formou útlaku nebo diskriminace. 4 476 křesťanů bylo vloni zavražděno z náboženských důvodů. 4744 křesťanů bylo bez procesu vězněno. Zeměmi extrémního pronásledování jsou Severní Korea, Somálsko, Jemen, Libye, Súdán, Eritrea, Nigérie, Pákistán, Irán, Afghánistán, Indie, Saúdská Arábie a Myanmar. Nejčastější příčinou diskriminace je radikální islám, represe ze strany komunistických režimů a hinduistický nacionalismus.

Jaké skryté síly pohánějí rostoucí náboženské pronásledování, politickou nestabilitu a ideologické rozdělení ve světě se snaží odhalit monsignor Michael Nazir-Ali. Bývalý biskup z Rochesteru (Spojené království) a Raiwindu (Pákistán) říká: „Máme-li co do činění s pronásledováním náboženských komunit, vidíme, že často za ním nestojí jen zlí jednotlivci. Je tu něco víc. Jde o hlubší síly, ať už kulturní nebo duchovní, které stojí v pozadí lidských konfliktů a pronásledování. Tyto neviditelné síly utvářejí společnosti, formují ideologie a pohánějí útlak. V křesťanském chápání se často označují jako „moci a autority“ původně stvořené Bohem pro lidské blaho, které ale mnohdy mají škodlivý vliv na lidskou důstojnost. „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Ef. 6.12) 

Pronásledování má hlubší duchovní příčiny. Co vede někoho k zotročení ostatních? Co motivuje teroristické skupiny, jako jsou fulbští džihádisté v Nigérii? Stojí za tím padlé mocnosti. Projevují se v ‚systémech útlaku‘, poháněných touhou po moci a vykořisťování.

V Eritreji způsobila touha jednoho jednotlivce po moci velké utrpení křesťanů. V marxistických režimech, jako byla Čína nebo Albánie, mělo být křesťanství úplně vymýceno – paradoxně tam církev enormně vzrostla. Dalším příkladem destruktivních sil je hrozba, kterou pro náboženské menšiny v Pákistánu představují islámské zákony o rouhání. Také na Západě existuje netolerance v sekulárním smyslu, například vůči křesťanskému přesvědčení na pracovišti.

Co by měli křesťané dělat tváří v tvář těmto výzvám? Nazir-Alí nabádá k oblékání „Boží zbroje“ (Ef 6) a k mluvení pravdy tváří v tvář nespravedlnosti. „Pásem, na němž visí váš meč, ať je pravda a vaším brněním bezúhonný život.“ 

V Pákistánu to znamená zpochybnit zákony o rouhání. V Sýrii je na místě se ptát, kdo vyzbrojuje a cvičí extremistické skupiny. Pro Západ to znamená odmítnout falešnou antropologii, falešný pohled na lidskou existenci. Ať uděláme cokoli, konečným výsledkem ale musí být usmíření,“

K rostoucímu pronásledování křesťanů ze strany islámu se vyjádřil mezinárodní prezident CSI John Eibner: Ani masakry křesťanů a jiných nemuslimů, nenarušily lhostejný klid politického a náboženského vedení post-křesťanského západního světa. Křesťanské oběti, zvláště pokud jsou to černí Afričané, nemají žádnou ekonomickou nebo politickou hodnotu, která by vyvolávala znepokojení. I jinde ve světě vidíme, jak malou hodnotu dnes nemuslimské oběti mají.

Křesťané a další lidé dobré vůle na celém světě by si měli tyto události propojit a vyvodit patřičné závěry. Jak praví staré přísloví: „Sjednoceni stojíme, rozděleni padáme“. Čas na křesťanskou solidaritu je právě teď.

Solidarita s pronásledovanými má biblický základ v prvním listu apoštola Pavla Korintským – „Trpí-li jedna část, trpí s ní části všechny“ (12.26). V praktické rovině jsou křesťané často jediní, kdo mohou pomoci. Buďme proto s pronásledovanými křesťany v modlitbách alespoň o 6. neděli velikonoční!