Agentura Fides připomněla misionáře zavražděné v tomto roce

Agentura Fides, která spadá pod Kongregaci pro evangelizaci národů, jako v závěru každého kalendářního roku zveřejnila smutnou bilanci, týkající se misionářů, kteří ve službě evangeliu přinesli nejvyšší oběť. Letos bylo ve světě zavražděno třináct kněží, jeden řeholník, dvě řeholnice a šest laiků, celkem tedy dvaadvacet misionářů.

Tragické prvenství zaznamenala Afrika, kde násilnou smrtí zemřelo jedenáct misionářů (sedm kněží, dvě řeholnice a dva laici), za ní následuje Amerika se sedmi zavražděnými misionáři (čtyři kněží, jeden řeholník a dva laici), poté Asie s trojicí násilných úmrtí (jeden kněz a dva laici) a konečně Evropa, kde byl zavražděn jeden kněz. V posledních letech se na prvním místě v tomto smutném pomyslném žebříčku střídají Afrika s Amerikou. Za posledních dvacet let podle údajů agentury Fides bylo po celém světě zavražděno 536 misionářů.

Každoroční výčet vatikánské agentury již delší čas neseznamuje výlučně s úmrtími misionářů ad gentes v úzkém slova smyslu, nýbrž snaží se zahrnout všechny katolíky, kteří během své pastorační činnosti zemřeli násilnou smrtí, nikoli pokaždé motivovanou „nenávistí k víře“. Z toho důvodu raději neužívá pojem „mučedník“ a pakliže se objevuje, tak výhradně v etimologickém významu jako „svědek“, aby nezasahovala do úsudku, který církev vynese o případném mučednictví některých těchto pastoračních pracovníků. Zároveň agentura Fides užívá pojmu „misionář“ pro všechny pokřtěné, za vědomí, že „na základě přijatého křtu se každý člen Božího lidu stává učedníkem, kterému je svěřeno poslání (srov. Mt 28,19). Každý pokřtěný bez ohledu na svoji funkci v církvi či stupeň vzdělání své víry je aktivním subjektem evangelizace“ (Evangelii gaudium, 120).

Jak je patrné ze skrovných informací, které agentura Fides shromáždila o zavražděných misionářích, nebyli to lidé, kteří by na sebe upozorňovali kdovíjak senzačními díly či okolnostmi smrti, nýbrž zcela prostě vydávali svědectví o své víře v kontextech poznamenaných násilím, sociální nerovností, vykořisťováním, mravním a ekologickým úpadkem, v němž převaha silnějšího nad slabším je jediným pravidlem chování. Tito kněží, řeholníci, řeholnice i laici si toho všeho často byli vědomi – mnohdy se totiž narodili v zemi, v níž poté zemřeli, a proto nešlo o naivní či nezkušené lidi. Byli to řadoví faráři afrických či amerických společenství, které unesly a mučily zločinecké gangy přitahované vidinou lehce dostupného výkupného anebo vedené snahou umlčet nepohodlný hlas upozorňující na kriminalitu, kněží na Haiti, kteří se angažovali v sociální činnosti, či oběti těch, kterým pomáhali, jak se to stalo ve Francii a Venezuele. Nemluvě o zavražděných laicích, jejichž počet se rok od roku zvyšuje, kteří působili ve svých komunitách v Jižním Súdánu a Myanmaru, ale také v Peru, kde se vrah brutální vraždou jedné laičky domohl k jejímu mobilu, ve Středafrické republice, kde auto jiného mladého muže expolodovalo při nájezdu na minu, anebo v Mexiku, kde zemřel domorodý katecheta a nenásilný aktivista za lidská práva.