Amoris laetitia: Manželství jako „dlouhodobý plán“

Čtvrtý pracovní den na setkání k 10. výročí Amoris laetitia se nesl ve znamení zájmu o první roky manželství a přinesl řadu zásadních otázek. Za největší výzvu v péči o manžele a manželství byl prohlášen přechod od pastorace jednotlivých okamžiků k pastoraci kontinuální.

Jak uvedl kardinál Kevin Farrell, prefekt Dikasteria pro laiky, rodinu a život, „pastorační konverze církve nás vyzývá k naslouchání mladým manželským párům: čemu se společně naučili a co jim brání v porozumění a růstu“. Podotkl, že v tomto „rozhodujícím čase“ často ani kvalitní předmanželská příprava „není dostačující pomocí pro novomanželské páry, aby mohly pochopit a prohloubit manželskou lásku, která se utváří v prvních letech manželství, ani čelit obtížím, které mohou vyvstat s narozením dětí či zkrátka se stávat zřetelnějšími“.

Zásadní otázky pro předmanželskou a manželskou formaci

Madridský arcibiskup kardinál José Cobo Cano vyzval k otázce, která vyplývá z exhortace Amoris laetitia: „Rozumíme opravdu realitě párů, které chceme doprovázet?“ Manželství, jak tato exhortace připomíná, „není jen svátost, kterou oslavíme, ale i povolání, které je třeba žít a pěstovat po celý život“, proto by se i pastorace měla přeorientovat z přípravy na svatbu k doprovázení partnerů před svatbou i po ní.

Jak připomněl madridský kardinál, je třeba přejít od otázek „Co musím vědět, abych se mohl oženit?“ k tázání se „Co je třeba, abych objevil, mám-li pochopit, že jsem povolán k naprostému sebedarování druhému člověku?“ Ovšem mluvíme-li o povolání, zdůraznil kardinál Cobo Cano, nevyhneme se jiné otázce: „Tvrdíme-li, že manželství je povolání, jak je toto povolání ve společenství církve rozlišováno?“

Od pastorace jednotlivých okamžiků k pastoraci souvislé

Manželství je drahocenný dar, který je třeba střežit, povolání vyžadující každodenní nasazení a vztah, který se vytváří v průběhu času. To ovšem vyžaduje kontinuální, souvislou pastoraci, která se nesoustředí jen na určité, byť klíčové momenty, upozornil madridský arcibiskup.

V podobném duchu hovořila zvláště o počátcích manželského života argentinská teoložka María Marcela Mazzini. „První roky manželství je třeba chápat jako skutečnou a vlastní mystagogii slavené svátosti,“ nabídla paralelu s iniciačními svátostmi. Je nezbytné přejít od „svátosti oslavené“ ke „svátosti prožívané“, jak připomněla exhortace Amoris laetitia: „Manželské ano je začátkem putování. […] Manželství nelze pokládat za něco hotového a definitivně uzavřeného.“

Závěrem pak prof. Mazzini zdůraznila, že „doprovázet manžele v prvních letech jejich manželství znamená pochopit, že nedoprovázíme jen dvě individua, nýbrž rodící se svazek, dosud křehké ano s velkým potenciálem“. A z toho vyvodila i zásadní impulsy pro celou církev: „Jednota nevyžaduje potlačení odlišnosti. Patřit k někomu neznamená vlastnit. Pečovat neznamená ovládat. A věrnost uschopňuje k tomu, abychom prošli proměnou, aniž bychom opustili společenství.“