Amoris laetitia: zkušenosti rodin v Asii a výzvy digitálního světa

Druhý den setkání „Deset let od Amoris laetitia: hlásat dnes evangelium s rodinami“, které svolal papež Lev XIV., se zaměřil na téma „Rodiny dnes: skutečnost, krása a výzvy“. Dopolední program zahrnoval modlitbu, svědectví, úvodní příspěvky kardinála Filipe Neri Ferrãa z Indie a profesora Vincenza Rosita z Itálie a práci ve skupinách. Odpolední společné jednání je věnováno sdílení výstupů skupin a diskusi o tématu dne.

Dnešní rodiny představují „pestrou mozaiku rozmanitých skutečností, poznamenaných radostmi, nadějemi, zápasy i zraněními“. Těmito slovy zahájil indický kardinál Filipe Neri Ferrão, metropolitní arcibiskup Goa a Damanu, své vystoupení během druhého dne setkání představitelů východních církví a předsedů biskupských konferencí.

„Rodina není pouze místem, do něhož církev přináší evangelium. Je také místem, z něhož evangelium ožívá – z jedné generace na druhou, z jedné rodiny do druhé a z rodin do společnosti,“ uvedl.

Rodiny jako místa Božího zjevení

Indický kardinál vystoupil na téma „Rodiny dnes: skutečnost, krása a výzvy. Rozlišování znamení doby prostřednictvím zkušenosti rodin a současného pastoračního úsilí církve“.

Účastníky setkání, které probíhá synodálním způsobem, vyzval, aby si při rozlišování kladli otázku: „Co Duch Svatý žádá, aby církev změnila?“ Podle něj se tato otázka týká nejen toho, co církev pro rodiny dělá, ale také toho, jak jim rozumí, jak je doprovází a podporuje jako aktivní nositele evangelia a trvalá místa Božího zjevení.

Nejistota a náboženská polarizace v Asii

Na základě své pastorační zkušenosti z Asie, zejména z Indie, kardinál Ferrão popsal proměny identity, podoby a složení rodin. Domácnosti se zmenšují, objevují se nové formy soužití a manželství mezi lidmi různých náboženství.

Stále více rodin se stěhuje a mnohé čelí ekonomické nejistotě, chudobě, nezaměstnanosti a obavám z budoucnosti. „Křesťanské rodiny v mnoha částech Indie a Asie musejí také žít uprostřed rostoucí náboženské polarizace a nepřátelství, které stále více ztěžují veřejné vyjadřování a předávání víry,“ zdůraznil.

Navzdory těmto obtížím rodiny přinášejí církvi krásu svou péčí o děti, seniory, nemocné a zranitelné lidi. I v chudobě a nejistotě podle kardinála nadále vytvářejí prostor pro radost a naději.

Po vydání exhortace Amoris laetitia začaly místní církve v Indii a dalších asijských zemích především naslouchat rodinám. Toto naslouchání proměnilo také způsob jejich doprovázení. „Přípravu na manželství nyní vnímáme jako začátek celoživotní cesty, nabízíme duchovní obnovu a poradenství manželům i dětem a průběžně pokračujeme ve formaci rodin a laických spolupracovníků,“ vysvětlil.

Od poslání zaměřeného na rodiny k poslání mezi rodinami

Pastorace podle kardinála potřebuje přejít „od poslání zaměřeného na rodiny k poslání mezi rodinami“. Rodiny totiž nejsou pouze příjemci pomoci, ale také spolupracovníky církve v jejím poslání.

Na závěr připomněl zkušenost kněze, který ve své farnosti nezačal pastoraci rodin vytvořením programu, ale návštěvou rodiny, v níž vázla komunikace mezi rodiči i mezi nimi a jejich dětmi. Vše začalo rozhovorem a ochotou naslouchat.

Rodina a církev se učí jedna od druhé

Druhým řečníkem byl Vincenzo Rosito, profesor dějin a kultury rodinných institucí na Papežské lateránské univerzitě a proděkan Papežského teologického institutu Jana Pavla II. pro vědy o manželství a rodině. Své vystoupení shrnul do otázek, které mají účastníkům pomoci při synodálním rozlišování.

S odkazem na úvahy papeže Lva XIV. v encyklice Magnifica humanitas vyzval každého k pozornosti vůči vztahům, které vytváří ve vlastní rodině i v církvi. Zdůraznil, že každodenní život rodin pomáhá porozumět tomu, jak se církev a rodiny učí jedna od druhé. Obě totiž získávají zkušenosti prostřednictvím toho, co denně prožívají a dělají.

Účastníkům položil otázku: „Dokážu rozpoznat a sdílet s ostatními alespoň jednu novou věc, kterou jsem se v posledních letech svého rodinného nebo pastoračního života naučil dělat, případně dělat jinak?“

Proměny rodinného života jako příležitost

Proměny rodinného života podle profesora Rosita nejsou samy o sobě problémy, ale projevy lidského jednání. S odkazem na Amoris laetitia je představil jako příležitost a jako konkrétní procesy, v nichž jednotlivci a rodiny jednají, reagují, učí se a rozvíjejí nové zdroje a schopnosti.

Příkladem je používání nových digitálních technologií, které proměňuje každodenní návyky rodin i způsob výchovy dětí.

Rodina a církev se podle něj prostřednictvím změn učí společně. Tuto myšlenku přiblížil na evangelním příběhu útěku Ježíše, Marie a Josefa do Egypta. Také dnes se některá křesťanská společenství díky zkušenostem uprchlických a migrujících rodin nově stávají místy útočiště pro lidi, kteří přicházejí do nové země nebo jsou na dlouhé cestě.

Rosito upozornil také na násilí, které zasahuje život mnoha rodin. Nejistota vyvolaná společenským a politickým násilím je podle něj znepokojivou skutečností, s níž se řada místních církví každodenně potýká. Může přitom narušovat samotné rodinné vazby i vztahy v církvi.

Součástí příběhu útěku do Egypta byl také Josefův sen. „Snít a představovat si nové podoby církve znamená také obnovovat to, co již děláme. Představovat si církev znamená být ochotni učit se jeden od druhého, zatímco se společně proměňujeme jako církevní společenství i jako rodiny,“ uvedl profesor Rosito.

Na závěr proto nabídl otázku: „Co potřebujeme uprostřed světel a stínů dnešní doby, abychom se učili a představovali si nové způsoby života rodiny a nové způsoby, jak být církví?“

Zdroj: Vatican Media