Přinášíme úplné znění nového dokumentu Rady Iustitia et Pax o civilní službě. V průvodním dopise, který mimo jiné obdrželi ministr práce a sociálních věcí ČR  Petr Nečas, ministr vnitra ČR Ivan Langer a ministr obrany ČR Jiří Šedivý, autoři dokumentu uvádějí:'Chceme ale poukázat na  klady civilní služby, které souvisejí nejen s její materiální stránkou. Rádi bychom, aby se u nás znovu začalo o civilní službě hovořit, a to jinak, než ji jen nahrazovat pojmem dobrovolnictví. Oblastí, ve kterých by bylo možné civilní službu uplatnit, je hodně a mnohdy si je ani nechceme připouštět, protože souvisejí s těmi obecně vnímanými negativními a nepříjemnými stránkami života. Souvisejí  také s oblastí prevence či čelení následků, což může část společnosti vnímat jako zbytečné plýtvání nejen lidským potenciálem. Pravda bude ale asi někde uprostřed. Náměty na zamyšlení k tomu dává naše přiložené prohlášení.'

Civilní služba je prospěšná pro všechny

Profesionalizace české armády byla logickým krokem, avšak několik let poté je třeba zhodnotit socializační přínosy základní vojenské služby, náhradní vojenské služby a dobrovolnictví. Chceme otevřít diskusi o možnosti opětovného zavedení  civilní služby, která by byla pro muže povinná.

     Zrušení branné povinnosti, respektive vojenské či náhradní vojenské služby přivítali mnozí mladí lidé s potěšením. Roční vytržení z kontextu pracovního prostředí, vztahů k blízkým lidem i důvěrně známého sociálního prostředí chápali jako nesmyslnou ztrátu času a energie. Mnohdy tomu tak snad dokonce i bylo.

     Avšak vojenská služba měla i pozitivní souvislosti. Mladí muži si často sáhli na dno svých sil, zažili pocit, že dokážou víc, než si mysleli, naučili se vycházet s druhými lidmi, s nimiž by se jinak možná nikdy nepotkali, naučili se poslouchat nadřízené, spolupracovat a pomáhat si navzájem. Vojna – a podobně i civilní služba – tak napomáhala osobnímu zrání, docenění hodnoty služby druhým a prohlubovala tak důležitou společenskou soudržnost (sociální kohezi).

     Profesionalizace armády možná omezila negativa všeobecné základní vojenské služby, ale zároveň mnohým znemožnila prožít blízká setkání s podobnými lidmi, kteří jsou zároveň tak odlišní, prožít pocit osvobození, když se člověk oddá službě druhým, čemusi, co přesahuje jen péči o sebe sama zkrátka prožít pocit, co to znamená být potřebný a užitečný.

      Společnost se tak ochudila o mnohé projekty rozpočtových organizací i občanských sdružení, které využívali muže vykonávající civilní službu. V této souvislosti zmiňme ještě výsledky poznatků, které vyplynuly z podrobného výzkumu občanské společnosti v rozvinutých demokraciích. Podle tohoto projektu, který v ČR zaštítila Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, lidé, kteří se angažují v občanských sdruženích, mají větší důvěru ve druhé lidi a jsou ochotni věnovat víc času a energie všeobecně prospěšným aktivitám než ostatní občané.

      Toto jsou důvody, proč některé evropské země jako např. Francie zvažují zavedení všeobecné civilní služby. Zkušenosti pro její úspěšné zavedení je možné čerpat ze dvou zdrojů: náhradní vojenské služby a dobrovolnických aktivit.

     Civilní služba by měla obsahovat dvě části – první by byl tříměsíční výcvik v oblasti civilní obrany včetně pomoci při živelních pohromách, druhou by pak byla šestiměsíční práce v konkrétním zařízení ve zdravotnické, sociální či humanitární oblasti v zemích EU nebo v rozvojových zemích.

     Pokud by se podařilo zaangažovat do přípravy a organizace těchto programů mladé lidi, je naděje, že podobně jako je tomu u služby v dobrovolnických projektech, získala by si i takováto civilní služba podporu veřejnosti a mládeže. Mladí lidé si dobře uvědomují, nakolik jsou podobné stáže, kde se procvičí v klíčových dovednostech, důležité při posuzování žadatelů o přijetí do zaměstnání. A mnozí z nich si v sobě ještě nesou ideály ochoty k nezištné spolupráci.     

     Praxe s organizací dobrovolnických projektů i náhradní vojenské služby pochopitelně přinesla i negativní zkušenosti. Někteří „civilkáři“ neplnili řádně svoje povinnosti a mnohdy ohrožovali chod zařízení, kde působili.Obzvláště ve zdravotnictví a v sociální sféře byli nemotivovaní „pomocníci“ spíš přítěží. Podobným argumentům lze čelit pouze kvalitní přípravnou fází a širokou paletou uplatnění v druhé fázi. Avšak jediným důsledným řešením je učinit tuto civilní službu natolik prestižní záležitostí, že může být nepovinnou nabídkou mladým lidem. Záleží tedy na nás všech, jaký význam dobrovolnictví a úvahám o civilní službě přisoudíme.

     Podle rozsáhlého výzkumu ve Francii vytvoření takové civilní služby podporuje celkově 91 % obyvatel, mezi mladými (od 18 do 24 let) pak 86 %. V našich podmínkách by výzkum pravděpodobně dopadl obdobně. Možná přišel čas dát mladým lidem příležitost přispět tímto způsobem k obnově společnosti, umožnit jim zakusit ten povznášející pocit, když se člověk rozhodne věnovat svůj čas a sloužit dobrovolně druhým.

                                                                             Václav Malý, biskup

                                                      předseda Rady Iustitia et Pax při ČBK

Praha dne  21.9.2006