Poselství papeže Benedikta XVI. ke Světovému dni míru 2010

Pro své poselství k nadcházejícímu Světovému dni míru, který se každoročně slaví 1. ledna, vybral papež Benedikt XVI. jako téma "Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření". Český překlad poselství naleznete v textu článku i v příloze.
Publikováno: 26. 12. 2009 14:00

Poselství papeže Benedikta XVI.
k oslavě Světového dne míru

1. ledna 2010

"Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření"

 

1. Na začátku nového roku, bych se rád obrátil s vroucím přáním pokoje na všechna křesťanská společenství, na ty, kdo řídí státy a na lidi dobré vůle po celém světě. Pro 43. Světový den míru jsem zvolil téma Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření. Úcta ke stvoření má velký význam i proto, že "stvoření je počátkem a základem všech Božích děl"[1] a jeho ochrana se dnes jeví jako nezbytná pro mírové soužití lidstva. Pokud totiž krutost jednoho člověka vůči druhému je zdrojem mnoha hrozeb pro mír a integrální autentický lidský rozvoj, jako války, mezinárodní a regionální konflikty, teroristické útoky a porušování lidských práv, tím spíše zneklidňují hrozby způsobené zanedbáváním, ne-li dokonce zneužíváním, země a přírodních bohatství, které jsou Božím darem. Proto je nutné, aby lidstvo obnovilo a posílilo "svazek mezi člověkem a životním prostředím, který má být obrazem stvořitelské lásky Boží – Boha, v němž máme svůj původ a k němuž směřujeme."[2]

2. V encyklice Caritas in veritate jsem poukázal na to, že integrální lidský rozvoj je úzce spjat s povinnostmi vyplývajícími ze vztahu člověka k přírodnímu prostředí, jež je třeba považovat za Boží dar všem a jehož rozvoj obsahuje společnou zodpovědnost vůči celému lidstvu, zvláště vůči chudým a vůči budoucím generacím. Dále jsem poznamenal, že pokud budeme považovat přírodu a na prvním místě lidské bytosti za plod čiré náhody či evolučního determinismu, vzniká riziko oslabení vědomí této odpovědnosti ve svědomí lidí.[3]Když naopak považujeme stvoření za Boží dar lidstvu, pomáhá nám to pochopit povolání a hodnotu člověka. Plni údivu pak můžeme zvolat se žalmistou: "Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?" (Žl 8,4-5). Kontemplace krásy stvoření je pohnutkou k tomu, abychom poznali lásku Stvořitele, tu Lásku, která "hýbe sluncem a dalšími hvězdami".[4]

3. Již před dvaceti lety papež Jan Pavel II. ve svém Poselství k oslavě Světového dne míru na téma Mír s Bohem Stvořitelem mír s celým stvořením obrátil naši pozornost ke vztahu, který my jakožto Boží tvorové máme mít k světu, jenž nás obklopuje. "V našich dnech – píše – zaznamenáváme rostoucí vědomí o tom, že světový mír je ohrožován […] také nedostatkem povinné úcty k přírodě." Dodal, že ekologické vědomí "se nemůže umrtvovat, ale naopak je třeba ho podporovat tak, aby se rozvíjelo a dozrávalo a nacházelo svůj patřičný výraz v konkrétních programech a iniciativách."[5] Už dříve se i jiní moji předchůdci zmiňovali o existujícím vztahu mezi člověkem a životním prostředím. Například v roce 1971 při příležitosti osmdesátého výročí encykliky Lva XIII. Rerum novarum Pavel VI. zdůraznil, že "neuváženým vykořisťováním přírody (lidé) riskují, že ji zničí a že se sami stanou obětí tohoto hanobení." A doplnil, že v tomto případě se nejen životní prostředí "stále zhoršuje (znečištění a odpadky, nové nemoci, absolutní ničivá síla); ani lidské společenství již člověk neovládá, a tak si může vytvořit pro zítřek životní podmínky, které pro něj budou naprosto nesnesitelné. Jde o rozsáhlý společenský problém, který se týká celé lidské rodiny."[6]

4.  Ačkoli se církev varuje toho, aby vstupovala do specifických odborných řešení, přesto se jakožto "odbornice na lidstvo" ze všech sil snaží upozorňovat na vztah mezi Stvořitelem, lidskou bytostí a stvořením. V roce 1990 hovořil Jan Pavel II o "ekologické krizi" a zdůraznil, že její povaha je převážně etická. Poukázal na "naléhavou morální potřebu nové solidarity."[7] Tato výzva je dnes ještě závažnější a tváří v tvář rostoucím projevům krize by od nás bylo nezodpovědné, kdybychom ji nevzali vážně. Copak můžeme být lhostejní k problémům vyplývajícím z takových jevů, jako jsou klimatické změny, proměna krajiny v poušť, snížení a ztráta produktivity rozsáhlých zemědělských oblastí, znečištění řek a podzemních vod, ztráta biologické rozmanitosti, nárůst extrémních přírodních jevů, odlesňování rovníkových a tropických oblastí? Můžeme snad přehlížet rostoucí fenomén tzv. "ekologických uprchlíků", totiž lidí, kteří jsou kvůli zhoršení životního prostředí nuceni opustit místo, kde žijí – často včetně svého majetku – aby se vydali do nebezpečí a neznáma násilného vysídlení? Cožpak můžeme nereagovat na skutečné nebo potenciální konflikty spojené s přístupem k přírodním zdrojům? Všechny tyto otázky mají hluboký dopad na uplatňování lidských práv, jako například práva na život, na výživu, na zdraví a na rozvoj.

5.  Přesto je třeba vzít v úvahu, že ekonomickou krizi nelze chápat odděleně od otázek, které s ní jsou spojené, protože úzce souvisí s vlastním pojetím rozvoje a s vizí člověka i jeho vztahů s ostatními lidmi a se stvořením. Je proto moudré provést hlubokou a prozíravou revizi rozvojového modelu, stejně jako uvažovat o smyslu ekonomiky a o jejích cílech, aby se napravily její dysfunkce a deformace. Tak to vyžaduje stav ekologického zdraví planety. Žádá si to také a především kulturní a morální krize člověka, jejíž příznaky se už po určitou dobu objevují ve všech částech světa.[8] Lidstvo potřebuje hlubokou kulturní obnovu; potřebuje znovuobjevit hodnoty, které utvářejí pevný základ, na němž se dá vytvářet lepší budoucnost pro všechny. Krizové situace, které nyní prožívá – ať jsou povahy ekonomické, potravinové, ekologické nebo sociální – jsou v podstatě i navzájem provázanými morálními krizemi. Zavazují nás k vytyčení nové cesty pro lidi. Vyzývají zvláště ke způsobu života ve znamení střídmosti a solidarity s novými pravidly a formami angažovanosti, které s důvěrou a odvahou staví na dosažených pozitivních zkušenostech a rozhodně odmítají negativní zkušenosti. Jedině tak se současná krize stane příležitostí k posouzení a novému programování.

6. Není snad pravdou, že na začátku toho, co v kosmickém smyslu nazýváme "přírodou", je "záměr lásky a pravdy"? "Svět není plodem žádné nutnosti, slepého osudu nebo náhody. […] Svět pochází ze svobodné vůle Boha, který chtěl, aby se tvorové podíleli na jeho bytí, na jeho moudrosti a na jeho dobrotě."[9] Kniha Genesis nám na prvních stránkách představuje moudrý projekt vesmíru, plodu Božího myšlení, na jehož vrcholu stojí muž a žena, kteří jsou stvořeni k obrazu a podobě Stvořitele, "aby naplnili zemi", "podmanili si ji" jako "správci" samotného Boha (srov. Gn 1,28). Harmonie mezi Stvořitelem, lidstvem a stvořením, kterou popisuje Písmo, byla narušena hříchem Adama a Evy, muže a ženy, kteří zatoužili zaujmout místo Boha a odmítli uznat, že jsou jeho tvory. V důsledku toho se porušil i úkol "podmanit si" zemi, "obdělávat a chránit ji" a mezi nimi a zbytkem stvoření vznikl konflikt (srov. Gn 3,17-19). Lidská bytost se nechala ovládnout sobectvím, ztratila smysl svého pověření od Boha a ve svém vztahu ke stvoření se začala chovat jako vykořisťovatel, který nad ním chce mít absolutní vládu. Avšak pravý význam počátečního Božího přikázání, jasně uvedeného v knize Genesis, nespočíval v pouhém udělení autority, ale spíše v povolání k zodpovědnosti. Antická moudrost konec konců uznávala, že příroda nám je k dispozici ne jako "hromada bezdůvodně roztroušených věcí",[10] ale až biblické Zjevení nám dalo pochopit, že příroda je dar Stvořitele, který do ní vložil vnitřní řád, aby z něj člověk mohl čerpat nezbytné poučení pro to, jak ji "obdělávat a chránit" (srov. Gn 2,15).[11] Vše, co existuje, patří Bohu, který to svěřil lidem, ale nikoli proto, aby s tím nakládali svévolně. Když se však člověk stává náhražkou Boha, místo aby plnil úlohu Božího spolupracovníka, působí nakonec vzpouru přírody, "která je jím více tyranizována než spravována."[12]Člověk tedy má povinnost vykonávat zodpovědnou vládu nad stvořením, chránit je a obdělávat.[13]

7.  Musíme bohužel konstatovat, že mnoho lidí v různých zemích a oblastech planety zakouší rostoucí obtíže kvůli zanedbávání nebo odmítání zodpovědné péče o životní prostředí ze strany mnohých. II. vatikánský koncil připomněl, že "Bůh určil zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem a národům."[14] Dědictví stvoření proto patří celému lidstvu. Avšak současné tempo jeho využívání uvádí ve vážné nebezpečí dosažitelnost některých přírodních zdrojů nejen pro současnou generaci, ale především pro generace budoucí.[15] Není tedy těžké konstatovat, že zhoršování stavu životního prostředí je často výsledkem nedostatku moudrých politických projektů anebo důsledkem sledování krátkozrakých ekonomických zájmů, které se bohužel proměňují v sérii hrozeb pro stvoření. Abychom zabránili takovémuto jevu, je také nezbytné, vycházíme-li ze skutečnosti, že "každé ekonomické rozhodnutí má proto morální důsledek",[16] aby hospodářská činnost více respektovala životní prostředí. Při využívání přírodních zdrojů je třeba se také starat o jejich ochranu a plánovat i její náklady – ekologické i sociální – a započítávat je jako neodmyslitelnou položku vlastních nákladů na hospodářskou činnost. Mezinárodnímu společenství i národním vládám přísluší dávat správné signály, aby se účinně zamezilo takovým způsobům využívání životního prostředí, které jsou pro něj škodlivé. Pro ochranu životního prostředí a pro zachování přírodních zdrojů a klimatu je na jedné straně třeba jednat s respektem k přesně stanoveným normám i z hlediska právního a ekonomického, na druhé straně pak brát v úvahu náležitou solidaritu s těmi, kdo žijí v chudších oblastech země, a s budoucími generacemi.

8. Potřeba dospět k čestné mezigenerační solidaritě se jeví jako naléhavá. Náklady spojené s využíváním společných přírodních zdrojů nemohou zatěžovat příští generace: "Jsme dědici toho, co nám odkázaly minulé generace, a máme užitek z práce svých současníků, jsme zavázáni všem, a proto nesmíme být lhostejní vůči těm, kdo přijdou po nás, aby rozšířili lidskou rodinu. Univerzální solidarita je tedy skutečností, z níž nám vzchází nejen dobrodiní, ale také povinnost. Jde o odpovědnost, kterou mají dnešní generace vůči budoucím, o odpovědnost, která přísluší také jednotlivým státům i mezinárodnímu společenství."[17] Využívání přírodních zdrojů by mělo být takové, že bezprostřední výhody nebudou mít negativní důsledky pro živé tvory, lidi i ostatní, současné i budoucí; že ochrana soukromého vlastnictví nebude překážkou pro všeobecné určení hmotných statků;[18] že působení člověka neohrozí úrodnost země pro dobro dneška i pro dobro zítřka. Kromě upřímné mezigenerační solidarity je třeba zdůraznit morální potřebu obnovení solidarity v rámci generace, zvláště ve vztazích mezi rozvojovými a vysoce průmyslovými zeměmi: "Mezinárodní společenství má neodkladný úkol najít institucionální způsoby, jak regulovat spotřebu neobnovitelných zdrojů, jež by zahrnovaly chudé země, aby se tak budoucnost plánovala společně s nimi."[19] Ekologická krize ukazuje potřebu solidarity, která by se promítala v prostoru a v čase. Je totiž důležité rozpoznat mezi příčinami současné ekologické krize historickou zodpovědnost průmyslových zemí. Méně vyvinuté země a zvláště rozvojové země však nejsou zbaveny své odpovědnosti ve vztahu ke stvoření, protože povinnost přijímat průběžně účinná ekologická opatření a postupy se týká všech. Snadněji by se to mohlo uskutečňovat, kdyby existovala méně zištná kalkulace při pomoci a předávání znalostí a čistších technologií.

9. Jedním z hlavních bodů, které musí mezinárodní společenství řešit, je bezpochyby otázka energetických zdrojů a stanovení společných a stálých strategií pro uspokojení energetických potřeb současné generace i generací budoucích. Proto je třeba, aby technicky vyspělé společnosti byly ochotné podporovat střídmější postoje, tím že budou zmenšovat spotřebu energie a zlepšovat podmínky využití energie. Zároveň je třeba podporovat výzkum a aplikaci energií s menším dopadem na životní prostředí a celosvětové "přerozdělování energetických zdrojů, aby k nim získaly přístup i země, které je postrádají."[20] Ekologická krize tedy poskytuje historickou příležitost k vypracování kolektivní odpovědi směřující k obrácení globálního rozvojového modelu směrem, který více respektuje stvoření a integrální lidský rozvoj a je inspirován hodnotami pravdy a lásky. Doufám proto v přijetí rozvojového modelu zaměřeného na lidskou bytost, na prosazování a sdílení obecného dobra, na zodpovědnost, na vědomí potřeby změny životního stylu a na obezřetnost, což je ctnost, která poukazuje na to, že dnešní skutky mají být vykonávané s výhledem na to, co se může stát zítra. [21]

10.  Aby lidstvo vytvořilo trvalejší komplexní správu životního prostředí a zdrojů planety, je každý člověk povolán, aby zapojil svou inteligenci v oblasti vědeckého a technického výzkumu a při aplikaci objevů, které z něj vyplývají. "Nová solidarita", kterou Jan Pavel II. předložil v Poselství k oslavě Světového dne míru 1990[22] a "globální solidarita", k níž jsem vyzýval v Poselství k oslavě Světového dne míru 2009,[23] se základními postoji při udávání směru práce na ochranu stvoření pomocí lépe koordinovaného systému zemských zdrojů na mezinárodní úrovni, a to především v okamžiku, kdy se stále zřetelněji ukazuje silný vzájemný vztah mezi bojem proti zhoršování stavu životního prostředí a bojem za prosazování integrálního lidského rozvoje. Jedná se o nutnou dynamiku, protože integrální "rozvoj člověka může existovat jedině spolu se solidárním rozvojem lidstva."[24] V dnešní době existuje mnoho vědeckých příležitostí a možných inovačních postupů, díky nimž se mohou předkládat uspokojující a harmonická řešení vztahu mezi člověkem a přírodou. Je například třeba podporovat výzkumy zaměřené na účinnější využití velké potenciality sluneční energie. Stejnou pozornost je třeba obrátit na vodu a globální hydrogeologický systém, otázku dnes již celoplanetární. Jeho cyklus má prvořadý význam pro život na zemi a kvůli klimatickým změnám existuje riziko silného ohrožení jeho stability. Je třeba také zkoumat vhodné strategie pro zemědělský rozvoj zaměřené na drobné pěstitele a jejich rodiny, stejně jako připravovat vhodnou politiku týkající se správy lesů, likvidace odpadů, aby se zhodnotilo existující vzájemné působení boje proti klimatickým změnám a boje proti chudobě. Jsou také potřeba velkorysé postupy na národních úrovních doplňované mezinárodním úsilím, které přináší znatelný prospěch ve střednědobém a dlouhodobém termínu. V zásadě je nutné opustit logiku pouhého konzumu, aby se mohly prosazovat formy zemědělské a průmyslové výroby, které respektují řád stvoření a uspokojují primární potřeby všech. Ekologickou otázkou se nelze zabývat jen kvůli zneklidňujícím vyhlídkám, které nám staví před oči ničení životního prostředí; motivací by mělo být především hledání autentické solidarity světového rozměru inspirované hodnotami lásky, spravedlnosti a obecného dobra. Ostatně, jak jsem již měl možnost připomenout, "technika proto nikdy není jenom technikou. Ukazuje člověka a jeho touhu po rozvoji, je výrazem úsilí lidského ducha o postupné překonávání materiálních omezení. Technika je v tomto ohledu součástí úkolu obdělávat a chránit zemi (srov. Gen 2,15), který Bůh svěřil člověku. Je tudíž třeba, aby technika sloužila k posilování spojení mezi člověkem a životním prostředím, spojení, které má být zrcadlem Boží stvořitelské lásky."[25]

11.  Se stále větší zřejmostí se ukazuje, že téma zhoršování stavu životního prostředí volá každého z nás k odpovědnosti za vlastní chování, za životní styl a současné převládající modely spotřeby a výroby, které jsou často z hlediska sociálního, ekologického a rovněž ekonomického neudržitelné. Nezbytná je také účinná změna mentality, která by všechny vedla k přijetí nových způsobů života, "v nichž by určujícími prvky při rozhodování o spotřebě, šetření a investicích bylo hledání pravdy, krásy a dobra a spojení s ostatními v zájmu společného růstu."[26] Výchova k vytváření míru má stále více vycházet z velkorysých rozhodnutí na osobní, rodinné, kolektivní i politické úrovni. Všichni jsme zodpovědní za ochranu stvoření a péči o ně. Tato odpovědnost nezná hranic. Podle principu subsidiarity je důležité, aby se každý zapojoval na úrovni, jež mu odpovídá, a pracoval na tom, aby překonal převahu osobních zájmů. Úloha vést k citlivosti a formovat náleží zvláště různým subjektům občanské společnosti a nevládním organizacím, které se odhodlaně a velkoryse zapojují do šíření ekologické odpovědnosti, jež by měla být stále více zakotvena v respektu vůči "ekologii člověka". Rovněž je třeba připomenout zodpovědnost sdělovacích prostředků v této oblasti, aby předkládaly pozitivní inspirativní vzory. Zabývat se životním prostředím vyžaduje široký a globální pohled na svět a společné a odpovědné úsilí, aby se přešlo od logiky orientované na nacionální egoistický zájem k pohledu, jenž by byl stále zaměřený na potřeby všech národů. Nemůžeme být lhostejní k tomu, co se děje okolo nás, protože úpadek v jakékoli části planety by měl dopad na všechny. Vztahy mezi osobami, společenskými skupinami a státy, jakož i vztahy mezi člověkem a životním prostředím, mají být ve znamení úcty a "lásky v pravdě". V takovémto širokém kontextu je velmi žádoucí, aby snahy mezinárodního společenství směřující k postupnému odzbrojování a ke světu bez jaderných zbraní, jejichž pouhá existence ohrožuje život planety i proces integrálního rozvoje současného i budoucího lidstva, byly účinné a měly odezvu.

12.  Církev má odpovědnost za stvoření a ví, že ji musí uplatňovat i ve veřejné sféře, aby chránila zemi, vodu, vzduch a dary Stvořitele pro všechny, a především aby ochraňovala člověka před nebezpečím sebezničení. Zhoršování stavu přírody je úzce spjato s kulturou utvářející lidské soužití, a proto: "pokud je společností respektována 'ekologie člověka', pak z toho má prospěch i ekologie životního prostředí."[27]Od mladých lidí nelze žádat, aby respektovali životní prostředí, když jim rodina a společnost nepomáhá respektovat sebe samé. Kniha přírody je jediná a zahrnuje jak životní prostředí, tak osobní, rodinnou i společenskou etiku.[28] Povinnosti vůči životnímu prostředí vycházejí z povinností vůči osobě, chápané samostatně i ve vztahu k druhým. Rád proto povzbuzuji k výchově k ekologické odpovědnosti, která – jak jsem ukázal v encyklice Caritas in veritate – dodržuje autentickou "ekologii člověka" a s novým přesvědčením potvrzuje nedotknutelnost lidského života v každé jeho fázi a v každé situaci, důstojnost osoby a nenahraditelné poslání rodiny, kde se vychovává k lásce k bližnímu a k respektování přírody.[29] Je třeba hájit lidské dědictví společnosti. Toto dědictví má původ a je vepsáno do přirozeného morálního zákona, na němž spočívá úcta k lidské osobě i přírodě.

13.  Konečně nelze opomenout velmi příznačnou skutečnost, že totiž mnozí nacházejí pokoj a mír a cítí se být obnoveni a posíleni, když jsou v úzkém kontaktu s krásou a harmonií přírody. Existuje zde určitý druh vzájemnosti: když se staráme o stvoření, zjišťujeme, že se Bůh prostřednictvím stvoření stará o nás. Na druhé straně správné pojetí vztahu mezi člověkem a životním prostředím nevede k absolutizaci přírody ani k tomu, abychom ji považovali za důležitější než samotnou osobu. Pokud učitelský úřad církve vyslovuje určitou obavu z přístupu k životnímu prostředí inspirovanému ekologickým nebo biologickým exklusivismem, je to proto, že takové pojetí vylučuje ontologický a axiologický rozdíl mezi lidskou osobou a ostatními živými bytostmi. Tímto způsobem se fakticky eliminuje identita a vyšší postavení člověka a upřednostňuje se rovnostářský pohled na "důstojnost" všech živých bytostí. Tím se dává průchod novému panteismu s novopohanskými akcenty, podle nichž se spása člověka odvozuje ze samotné přírody chápané v čistě naturalistickém duchu. Církev však vyzývá k vyváženému nastolení otázky při respektování "gramatiky", kterou Stvořitel vložil do svého díla, když svěřil člověku úlohu strážce a zodpovědného správce stvoření, úlohu, kterou člověk jistě nesmí zneužívat, ale ani se jí nemůže zříkat. Konečně opačný postoj absolutizace techniky a lidské moci končí jako závažný útok nejen na přírodu, ale i na samotnou lidskou důstojnost.[30]

14.  Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření. Úsilí o mír ze strany všech lidí dobré vůle nepochybně usnadní společné uznání nevyhnutelného vztahu, který existuje mezi Bohem, lidskými bytostmi a celým stvořením. Křesťané k tomu ve světle božského Zjevení a v následování církevní tradice přinášejí svůj vlastní příspěvek. Uvažují o vesmíru a jeho divech ve světle Otcova stvořitelského a Kristova spásonosného díla, neboť On svou smrtí a zmrtvýchvstáním smířil s Bohem "všecko (tvorstvo) jak na nebi, tak na zemi" (Kol 1,20). Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý Kristus daroval lidstvu svého posvěcujícího Ducha, který vede běh dějin v očekávání dne, kdy Pánův slavný návrat nastolí "nová nebesa a novou zemi" (2 Petr 3,13), v nichž bude navždy přebývat spravedlnost a mír. Každý člověk má tedy povinnost chránit přirozené životní prostředí, aby se utvářel mírový svět. Je to naléhavá výzva, jíž máme čelit s obnoveným společným úsilím. Je to také vhodná příležitost, abychom novým generacím odevzdali vyhlídku lepší budoucnosti pro všechny. Kéž si toho jsou vědomi lidé odpovědní za národy i všichni lidé na všech úrovních, kterým leží na srdci osud lidstva: ochrana stvoření a uskutečňování míru jsou skutečnosti, které spolu úzce souvisejí! Proto vyzývám všechny věřící, aby se s vroucí modlitbou obrátili k Bohu, všemohoucímu Stvořiteli a milosrdnému Otci. Kéž všichni lidé ve svých srdcích slyší, přijímají a odpovídají na tuto naléhavou výzvu: Chceš-li být tvůrcem míru, ochraňuj stvoření.

Vatikán, 8. prosince 2009

BENEDICTUS PP. XVI

 


[1]Katechismus katolické církve (dále jen "KKC"), 198. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001.

[2]  Benedikt XVI. Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2008 (8. prosince 2007), č. 7. ACTA ČBK 3 (2008). Praha: ČBK, 2008, s. 58.

[3] Srov. Benedikt XVI. Encyklika o integrálním lidském rozvoji v lásce a v pravdě Caritas in veritate (29. června 2009), č. 48. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 63-64.

[4] Dante Alighieri, Božská komedie, Ráj, XXXIII, 145.

[5]  Jan Pavel II. Mír s Bohem Stvořitelem. Mír s celým stvořením. Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 1990 (8. prosince 1989), č. 1.

[6]  Pavel VI. Apoštolský list kardinálu Maurici Royovi, předsedovi Papežské komise Iustitia at pax, k 80. výročí Rerum novarum Octogesima adveniens (14. května 1971), č. 21. Sociální encykliky (1891-1991). Praha: Zvon, 1996, s. 278.

[7]Poselství k oslavě Světového dne míru, č. 10, op. cit.

[8] Srov. Benedikt XVI. Caritas in veritate, č. 32.

[9] KKC, 295.

[10] Heracleitos z Efesu (asi 535 př. Kr. – asi 475 př. Kr.), Fragment 22B124, in H. Diels-W. Kranz, Die Fragmente der Vorsokratiker, Weidmann, Berlin 19526.

[11]  Srov. Benedikt XVI. Caritas in veritate, č. 48.

[12] Jan Pavel II. Encyklika ke 100. výročí encykliky Rerum novarum Centesimus annus (1. května 1991), č. 37. Sociální encykliky (1891-1991). Praha: Zvon, 1996, s. 452.

[13]  Srov. Benedikt XVI. Caritas in veritate, č. 50.

[14] II. vatikánský koncil. Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (7. prosince 1965), č. 69. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995.

[15] Srov. Jan Pavel II. Encyklika o starosti církve o sociální otázky Sollicitudo rei socialis (30. prosince 1987), č. 34. Sociální encykliky (1891-1991). Praha: Zvon, 1996, s. 388-389.

[16] Benedikt XVI. Caritas in veritate, č. 37.

[17] Papežská rada pro spravedlnost a mír. Kompendium sociální nauky církve, č. 467. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007; srov. Pavel VI. Encyklika o rozvoji národů Populorum progressio (26. března 1967), č. 17. Sociální encykliky (1891-1991). Praha: Zvon, 1996, s. 234-235.

[18] Srov. Jan pavel II. Centesimus annus, č. 30-31.43, s. 444-445. 457-458.

[19] Benedikt XVI. Caritas in veritate, č. 49.

[20] Tamtéž.

[21] Srov. sv. Tomáš Akvinský. S. Th., II-II, q. 49, 5.

[22] Srov. č. 9.

[23] Srov. Benedikt XVI. Poselství k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2009 (8. prosince 2008), č. 8. ACTA ČBK 4 (2009). Praha: ČBK, 2009, s. 19.

[24] Pavel VI. Populorum progressio, č. 43, s. 244.

[25] Benedikt XVI. Caritas in veritate, č. 69, s. 88.

[26] Jan Pavel II. Centesimus annus, č. 36, s. 451.

[27] Benedikt XVI. Caritas in veritate, č. 51, s. 68.

[28] Srov. tamtéž, č. 15.51.

[29] Srov. tamtéž, 28.51.61; Jan Pavel II. Centesimus annus, č. 38.39, s. 452-454.

[30] Srov. Benedikt XVI. Caritas in veritate, č. 70.

Soubory ke stažení

Další aktuality

Programové tipy Radia Proglas na 43. týden 2019

V týdnu od 21. října se můžete těšit na pořad věnovaný poutnímu místu Zlatice v Podkrkonoší nebo rozhovor s novinářem Josefem Pazderkou.
18.10.2019

Apoštolský vikář Aleppa: Turci napadli region s mučednickou minulostí

Mučednickou minulost regionu na turecko-syrské hranici připomíná také apoštolský vikář Aleppa Georges Abou Kazen. Jak říká v rozhovoru pro Vatican News, Kurdové nejsou jedinou obětí tureckého útoku.
18.10.2019

John Henry Newman: Světec pro dnešní dobu

Papež František v neděli 13. října v Římě svatořečil Johna Henryho Newmana (1801–1890). Nový světec prožil téměř celé 19. století, první polovinu svého života jako anglikán a druhou polovinu jako katolík. Byl knězem, oblíbeným kazatelem, spisovatelem a význačným teologem obou církví. Ačkoli žil už před delší dobou, stále má dnešním lidem co říct, jak to dosvědčuje také následujících devět oblastí, které nastínil Jack Valero, koordinátor Výboru pro Newmanovu kanonizaci zodpovědný za tisk a média.
18.10.2019

Beatifikační proces Chiary Lubichové postupuje do Vatikánu

Beatifikační proces zakladatelky hnutí fokokoláre Chiary Lubichové vstupuje do druhého stupně. V neděli 10. listopadu bude v katedrále sv. Petra ve Frascati u Říma zakončena diecézní fáze procesu. Pokračovat bude ve Vatikánu, na Kongregaci pro svatořečení.
17.10.2019

Justitia et Pax: Žít společně v Evropě - poučení ze Slovenska

Zveřejňujeme text závěrečného prohlášení mezinárodní Konference evropských komisí pro spravedlnost a mír, které se konalo 11. – 14. října 2019 v Bratislavě.
17.10.2019