Přínos velehradských unionistických sjezdů pro ekumenismus

V následujících týdnech se křesťané setkávají u příležitosti modlitebních týdnů za jednotu křesťanů. Velehradské unionistické sjezdy v této oblasti 'uvedly do pohybu velké hnutí, které ovlivnilo celou církev, staly se mohutným hlasem víry a naděje,' uvedl olomoucký arcibiskup Jan Graubner ve své přednášce, která zazněla v polské Sandoměři roku 2007 během II. Cyrilometodějského setkání. Její plné znění najdete v příloze.

'Chceme-li jít ke kořenům slovanského unionismu,' uvádí se v přednášce, 'musíme se vrátit až ke sv. Cyrilu a Metodějovi. Žili ještě před rozkolem církve, i když se už rodily první začátky rozdělení. Tito velcí muži správně chápali jednotu církve se střediskem jednoty v Římě, ale také pluralitu, která patří ke katolicitě. Nemůžeme o nich říci z dnešního pohledu, že byli přátelé Říma a nepřátelé Cařihradu, či naopak. Žili v době, kdy jednota ještě existovala, i když byla ohrožena. Právě v té situaci byli hlasateli i praktickými budovateli jednoty. Proto se slovanské snahy o jednotu dovolávají jejich jmen a navazují na jejich dílo. (...)

Hlubší pochopení významu sv. Cyrila a Metoděje pro dílo sjednocení se však objevuje až v 19. století. Souvisí to s vědeckým bádáním o životě a díle cyrilometodějském, které zahájil zakladatel slavistiky Josef Dobrovský (kromě jiného byl také v Olomouci rektorem kněžského semináře) a rozkvětem cyrilometodějského kultu u pravoslavných i katolíků. Mocným impulsem byla milénia: 863 příchod věrozvěstů na Moravu, 869 založení biskupství na Moravě a smrt sv. Cyrila, 885 smrt sv. Metoděje. (...)

Již Sušil ukazoval na Velehrad jako středisko cyrilometodějské úcty a sjednocovacích snah. Dnešní Velehrad vznikl kolem cisterciáckého kláštera, který byl založen r. 1205 asi 4 km od Starého Města, kde archeologické vykopávky téměř na kterékoliv zahradě odkrývají stavby z doby Velké Moravy a máme dost důvodů k přesvědčení, že právě tam byl Metodějův Velehrad. Cisterciácký Velehrad byl zničen husity, pak znovu obnoven. Zrušen císařem Josefem II., který udělal z baziliky farní kostel a klášter nechal zpustnout. Duchovní žák Sušilův Antonín Cyril Stojan, pozdější arcibiskup olomoucký, Služebník Boží, pochopil sílu velehradského odkazu. Získal a obnovil klášter, kam později byli povoláni jezuité a postupně vybudovali své gymnázium a papežskou kolej. Viděl, že Slomšekovo Bratrstvo již nestačí na nové úkoly, že je třeba k modlitbě přidat i oběti, hmotné příspěvky a organizované akce. Proto založil všeslovanský spolek Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou bl. Panny Marie se sídlem na Velehradě.

Založením Apoštolátu získal Stojan širokou základnu, řadu schopných spolupracovníků a rozvětvenou organizaci. Každoroční bohoslovecké sjezdy, kterým od r. 1888 vždy předsedal, mu daly příležitost, aby vychovával a vedl kněžský dorost v duchu cyrilometodějské myšlenky se stálým zřetelem k vytouženému sjednocení ve víře. Mezi přednášejícími byli vynikající odborníci jako Dr. Josef Vajs, specialista na hlaholské písemnictví, polský filosof Marian Ždziechowski, nadšený stoupenec Solovjova, Slovinský František Grivec, pozdější sloup velehradského unionismu, Dr. Antonín Podlaha, který založil časopis Slavorum litterae theologicae, později přeměněný na Acta Academiae Velehradensis, a další. Myšlenkou sjednocení se zabývali i v různých řeholních řádech (jezuité, benediktýni, asumpcionisté, augustiniáni atd.), ale práce byla roztříštěná, proto přišel Stojan s myšlenkou unionistických kongresů na Velehradě.

První unionistický kongres se konal na Velehradě 25.-27.7.1907. Předsedal mu haličský a lvovský metropolita Dr. Ondřej Szepticki, který vynikl jako propagátor unionizmu v celé Evropě. Přítomní byli Poláci, Rusíni, Rusi, Chorvati, Slovinci a Slováci. Bylo rozhodnuto konat kongresy každé dva roky. (...)

Velehradské sjezdy nepřivedly nikoho k sjednocení, ale uvedly do pohybu velké hnutí, které ovlivnilo celou církev, staly se mohutným hlasem víry a naděje. Připomněly rozvaděným křesťanům, že příkazem Božím je smířit se, že Kristův příslib jednoho ovčince a jednoho pastýře je reálný. Sjednocení je možné, protože Bůh ho chce a u Boha není nic nemožného. Nežádá se od nás úspěch, ale modlitba, snaha, opravdové úsilí. A sjednocení provede sám Pán, až přijde čas. Tak se na to díval arcibiskup Stojan, který nikdy neztrácel naději. Začal pracovat pro sjednocení v době, kdy to mnozí pokládali za utopii. (...)

Největší význam měla metoda sjezdů: metoda dialogu. Když v roce 1990 při posledním sezení smíšené komise ve Freisingu hrozilo nebezpečí přerušení dialogu, vzkázal Jan Pavel II., že jediná cesta, která vede k jednotě, je cesta dialogu lásky v pravdě a upřímnosti. Totéž vyjádřil arcibiskup Stojan už r. 1910 lidovým přirovnáním: Já rozkol přirovnávám k rozvedeným manželům. Dokud spolu nemluví, vše je marné. Když mluví, třebas se hádají, je naděje, že se domluví a vrátí. I my musíme začít mluvit. Snad to budou potyčky, ale už bude naděje, že se dáme do řeči a do dalšího vyjednávání.

Na odborné oficiální rovině dialog mezi církvemi existuje. I když katolicko-pravoslavná komise založená v roce 1980 na nějaký čas zastavila svou práci, jsme rádi, že v poslední době svou činnost obnovila. S evangelíky se podařila udělat dohoda o ospravedlnění, kde hrál důležitou roli polský arcibiskup Alfons Nosol z Opole. Zdá se však, že o těchto dialozích se málo ví mezi věřícími a modlitby za jednotu bývají záležitostí jen lednového týdne. Jistě je úkolem kněží a aktivních laiků probouzet vědomí, že rozdělení církve není podle Boží vůle, ale je plodem lidských chyb a v nás všech musí být touha po obnovení jednoty, aby svět mohl uvěřit. Zvláště dnešní doba, kdy v Evropě věřících křesťanů ubývá, vyzývá k odstranění této překážky pro uvěření mnohých. (…)'