Věnujme větší pozornost paliativní péči

Rada Iustitia et pax se v dokumentu Věnujme větší pozornost paliativní péči vyjadřuje k otázkám paliativní medicíny a hospicového hnutí v naší zemi. Dokument byl dne 4. 6. 2010 odeslán hejtmanům, ministru zdravotnictví, ministru práce a sociálních věcí a prezidentu České lékařské komory.
Publikováno: 7. 6. 2010 16:00

Věnujme větší pozornost paliativní péči

Náležitá péče o nevyléčitelně nemocné ulehčuje nesnadný odchod ze života


Za posledních dvacet let se u nás naděje dožití u narozených (nepřesně průměrná délka života) prodloužila skoro o šest let. Vedle jiných příčin má na tom svůj velký podíl i stále rozvinutější zdravotnictví, které je však na druhé straně předmětem neustálých a veřejností silně prožívaných sporů o jeho základním pojetí, organizaci a způsobech financování. V lomozu konfliktů týkajících se privatizace, poplatků a systému zdravotního pojištění poněkud zanikají závažné otázky spojené s posledními fázemi našeho vezdejšího života. Úroveň medicíny je dnes na takovém stupni, že okamžik klinické smrti je možné i u nevyléčitelně nemocných pacientů poměrně dlouho oddalovat. Nepochybně lze přitom provádět a vykazovat množství léčebných výkonů (a zhodnocovat léčebné kapacity), pochybnosti to však vyvolává v řadě dalších ohledů – z nichž jedním z nejzávažnějších je otázka prožívání této části života samotného pacienta.

Ve statistikách o umírání se poměrně snadno dostaneme k informaci, že např. v roce 2008 zemřelo na zhoubný novotvar žlučníku 442 osob, velmi obtížně však pátráme po odpovědi na otázku, kolik lidí z desítek tisíc zemřelých v nemocnicích a léčebných ústavech by dalo přednost odchodu ze života ve svém domácím prostředí nebo v zařízení hospicové péče. Ředitel britské charitativní organizace Marie Curie Cancer Care (MCCC) Thomas Hughes-Hallet se na to zeptal přímo svých pacientů. Podle jeho výzkumu chtějí strávit své poslední chvíle v nemocnici jen ve čtyřech procentech. Z těch pacientů, kteří byli dotázáni, bylo pak 85 procent skutečně z nemocnice propuštěno. Listu The Guardian pak ředitel MCCC řekl, že lékaři se podle něj často mylně domnívají, že lidé nechtějí umírat doma. Ve skutečnosti je tomu naopak, program však není použitelný pro všechny pacienty. Nemocní musí mít někoho, kdo je ochoten se o ně starat, dále musí mít vhodný byt nebo dům a někdo musí sloužit jako spojka mezi nemocným, nemocnicí a sociálními službami. Výsledky MCCC mají být zahrnuty do připravovaného vládního dokumentu o péči o umírající. Konečné rozhodnutí o tom, jakou péči budou poskytovat, bude však na místních organizacích Národní zdravotní služby a jejich financích. Zdá se však, že finance nemusí být překážkou zavedení programu – když se projekt zkoušel v hrabství Lincolnshire, skutečné výdaje na péči o pacienty v závěrečném stádiu nemoci se zmenšily o osm procent.

Ale nemusíme až do Spojeného království – příklad uvádíme kvůli dostupnosti konkrétních údajů – jinak se i u nás hnutí paliativní medicíny a hospicové péče rozvíjí již od poloviny devadesátých let, třebaže zatím bez větší pozornosti veřejnosti. Nejde už jen o průkopnické dílo dr. M. Svatošové a postupně vznikající síť hospiců nebo o první tři vlaštovky domácí hospicové péče (které vedle výkonu péče šíří i metodické a osvětové informace). V roce 2005 vydalo Centrum doporučených postupů pro praktické lékaře Společnosti všeobecného lékařství brožuru "Paliativní péče o pacienty v terminálním stádiu nemoci" jako doporučený diagnostický a léčebný postup pro všeobecné praktické lékaře a letos v březnu vydala Česká lékařská komora "Doporučení představenstva ČLK č. 1/2010 k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli". Jsou to povzbudivé známky o postupném probouzení pozornosti odborné i obecné veřejnosti vůči těmto otázkám.

Rada Iustitia et Pax však má zato, že je potřebné zesílit hlas volající po změně postoje vůči nevyléčitelně nemocným a po zlepšení péče o ně zejména z hlediska jejich bytí ve společenství.

Třebaže o přesném chápání klinické smrti ještě probíhá určitá odborná diskuse, rozpětí sporného je u daného pojmu zcela nepatrné v porovnání s tím, jak různě cítíme odchod člověka z jeho lidských vazeb. V situaci stáří a nemoci se samota stává zcela samostatným trápením a u mnoha nemocných se toto utrpení jen stupňuje tím, že lidský kontakt se už odehrává jen na úrovni nezbytných léčebných a ošetřovatelských úkonů.

Paliativní medicína, hospicová péče a zejména domácí hospicová péče přinášejí do této situace jiné ovzduší. Důrazem na osobní přístup poskytují nemocným ujištění, že jejich život – jakkoliv svízelný a pravděpodobně na sklonku svého trvání – má stále hodnotu a důstojnost. Pokud jsou do péče zapojeni blízcí lidé a členové rodiny, společné prožívání a překonávání nastalých obtíží dává nový rozměr nejenom životu nemocného ale také životu všech těch, kdo se ho účastní. Vypovídají o tom četná svědectví těch, kdo se napřed báli doprovázet své blízké na cestě k umírání, ale poté zažili naprosto nečekaně obohacující chvíle nového vzájemného chápání, dojetí, smíření i radosti, chvíle, za které jsou i ve vlastním životě hluboce vděční.

Ano, všemu, co se týká smrti a umírání, se vyhýbáme. Namnoze je to zcela bezděčné, protože si ani nejsme vědomi, že jsme svou každodenností pohlcováni v určitém smyslu obdobně, jako je opuštěný nemocný pohlcován svou samotou a svízelí. Neuvědomujeme si, že naše odsunutí těžce nemocného do léčebného procesu může být odsouzením k vyhnanství z pospolitosti, a nejen to. Zužuje se tím náš vlastní obzor, naše úzkost z neznámých stínů zesiluje a připravujeme se o onen zvláštní nadhled, jaký lze získat třeba z mlčenlivého stisku ruky nemocného, s nímž se loučíme.

Hledejme proto prostředky k novému chápání péče o nevyléčitelně nemocné nejenom kvůli nim, nýbrž také kvůli sobě samým. Naštěstí k tomu potřebujeme ze své strany především pochopení té situace a odhodlání dát přednost bohatství života ve vztazích před pohodlím ustálené každodennosti – rady a pomoci se nám může dostat od těch, kdo už přes patnáct let prošlapávají cestu až na samý okraj životního obzoru…

Náš apel se obrací vlastně ke všem lidem. Jsme přesvědčeni, že širší chápání sounáležitosti s těmi, kdo nemají ve svých posledních chvílích zůstat sami, prospívá i celé společnosti. I nejmladší generace má ve svém nebližším okolí zažít sílu a životodárné bohatství pouta mezi svými rodiči a prarodiči či jinými blízkými. Také proto vznášíme tento apel zejména k těm, kdo nesou odpovědnost za správu věcí veřejných. Pomáhejme podporovat a šířit hnutí hospiců a paliativní medicíny – i nevelké prostředky zde vynaložené otevírají a povzbuzují často netušené zdroje blahodárného účinku pro všechny.
(http://www.skzcr.cz/hospicove-hnuti-v-cr a další na této adrese dostupné linky)
 
 
biskup Václav Malý
předseda Rady Iustitia et Pax při ČBK
www.iupax.cz
 
Praha 4. 6. 2010

Soubory ke stažení

Související články

Další aktuality

Zveme na konferenci představující dotační možnosti nového programového období EU

Česká biskupská konference pořádá konferenci "Příležitosti nového programového období Evropské unie 2021 – 2027 pro církevní organizace". Akce se koná 19. listopadu 2020 od 9.30 hodin do 16:30 hodin v Arcibiskupském paláci v Praze.
14.07.2020

Katolický týdeník: Hledání zdravého vztahu k práci

Naše doba je rozporuplná: na jedné straně podporuje trend „udělat si pohodičku“, ale na druhé naopak klade extrémní nároky na výkon. Jak mezi tím najít rovnováhu a klást si přiměřená očekávání? A k čemu nás volá Bůh?
14.07.2020

Karmelská pouť v Bystrém u Poličky

Římskokatolická farnost Bystré u Poličky zve všechny mariánské ctitele na tradiční Karmelskou pouť, která se uskuteční v termínu 16.-19. července.
13.07.2020

Papež k situaci istanbulského chrámu Hagia Sofia

V neděli před pravidelnou modlitbou Anděl Páně se Svatý otec vyjádřil i k situaci ohledně chrámu Hagia Sofia v Istanbulu:
13.07.2020

Kardinál Pell: Svědectví z času vězení

"Ve vězeních je mnoho dobroty. Někdy se však mohou jistě stát peklem na zemi. Měl jsem velké štěstí, byl jsem v bezpečí a zacházeli se mnou dobře. Velký dojem na mě udělala profesionalita dozorců, víra věznů a existence smyslu pro morálku, dokonce i v nejtemnějších místech." Kardinál George Pell o tom píše pro americký časopis “First Things”, v textu nazvaném “Můj čas ve vězení”. Je to první velmi osobní vyznání publikované poté, co strávil 400 dní za mřížemi, aby pak vyšel na svobodu osvobozen od obvinění z pedofilie jednomyslným rozhodnutím Nejvyššího australského soudu.
13.07.2020