Arcibiskup Přibyl: Prioritou je překonat polarizace, překlenout vzdálené břehy

Papež Lev XIV. jmenoval dnes, v pondělí 2. února, pražským arcibiskupem dosavadního litoměřického biskupa Stanislava Přibyla. V exkluzívním rozhovoru pro Vatikánská média nově jmenovaný arcibiskup vypočítává mezi svými prioritami práci na překonání polarizace v církvi i ve společnosti, pozornost k hledající mladé generaci a pěstování přátelství ve společenství kněží.

Fotogalerie

2

Pane biskupe, co vám v souvislosti s pražskou arcidiecézí obzvláště leží na srdci?

Leží mi na srdci především smír uvnitř církve. Snaha o něj musí být podle mého přesvědčení prvním krokem. Není to záležitost jen církve a jen pražské arcidiecéze. Často to vypadá tak, že když se dostaneme k nějaké myšlence, tak nejprve zkoumáme, kdo to řekl či napsal a pak podle toho hodnotíme obsah. Všechno je příliš ad hominem.

Co se týče pastoračních výzev?

Rezonuje ve mně, to, co říká papež Lev, pokud se obrací k takzvanému „starému kontinentu“ nebo pokud přemýšlí o „starém světě“. Selhalo předávání víry z generace na generaci a je potřeba nové evangelizace. Z reality litoměřické diecéze vím, že tato cesta je nosná. Mám ovšem starost o jakýsi druhý krok, kdy už lidé Krista poznali nebo se s ním někde či nějak setkali, například při různých evangelizačních akcích. Musíme umět hledat cesty, abychom s těmito lidmi dokázali dále hovořit, doprovázet je a uvádět je do křesťanského života.

Jde současně o snahu představit Krista jako osobu, s níž se setkáváme, a která může a má ovlivnit člověku život (Benedikt XVI., Deus Caritas est, 1). Stejně tak je ovšem třeba představovat poklad víry, depositum fidei, který je církvi svěřen, aby jej chránila a sdílela s věřícími i všemi lidmi dobré vůle.

Jak už jsem uvedl v odpovědi na první otázku, shledávám nejen v pražské arcidiecézi, ale ve společnosti obecně velké rozdělení, napětí a názorové bubliny, které se zdají být nepřekonatelné. Je to hodně dané tím, že nás až příliš ovlivňují algoritmy sociálních sítí a zapomínáme na to, že „přátelé“ na sociálních sítích je úplně jiný pojem než je opravdové přátelství mezi lidmi. Jako svou úlohu vidím – a v tom opět zcela souzním s papežem Lvem XIV. – stavět mosty a překonávat bariéry mezi lidmi. Ještě přesněji to znamená propojovat ony sociální bubliny, které neumožňují lidem setkávat se s někým jiným než s těmi, kdo mají podobný nebo stejný názor a místo toho se navzájem hecují ke stále většímu a většímu rozdělení a napětí. Nechci také nikdy zapomenout na to, že Kristus je nad všemi bublinami a zájmovými skupinami a že jen v něm můžeme být skutečně jedno, což je motto papežovy služby –„In illo uno unum“. Ostatně to koresponduje i s mým biskupským heslem „Pax vobis“. Kristus přináší pokoj a v něm jsme jedno.

Bůh je náš společný Otec, my všichni jsme sestry a bratři. Myslím, že je dnes třeba, abychom sami pro sebe i pro svět, v němž žijeme, svědčili o tom, co se o křesťanech říkalo ve Skutcích apoštolů: že jsou to lidé, kteří drželi pevně pohromadě (Sk 2,44 a následující).

Jak chcete pracovat na sjednocení nebo smíření polarizované církve?

Je potřeba spolu mluvit a ještě více je potřeba naslouchat. Učím se to a pomáhá mi v tom synodální proces. Dále je to služba církve ve prospěch lidí. Máme školy, máme charitu, máme mnoho příležitostí, jak přispět k důstojnému každodennímu životu našich bližních. Tam, kde selhává slovo, protože zažíváme inflaci informací, tam je stále ještě velmi mocný skutek lásky. Spoléhám na to, že společné křesťanské svědectví a služba druhým spolu s vysvětlením důvodů naší naděje, jak to říká apoštol Petr ve svém prvním listě (1 Petr 3,15), je něco, co může přispět jak ke sjednocení uvnitř, tak k dobrému jménu navenek.

Praha je spojená s životem a smrtí svatého Jana Nepomuckého, o němž se říká, že je to svatý na mostě. I my máme být podobně jako on „svatí na mostě“ a svým životním postojem propojovat břehy, které se zdají často být nepřekonatelně vzdálené.

Pak je tu téma formace mladé generace. Nelze si nevšimnout, že v některých západních zemích roste nový zájem o katolickou církev. Jaká je situace v tomto ohledu u nás?

Trend je velmi podobný tomu, co se děje v západní Evropě, jen to zatím není tak razantní nárůst jako třeba ve Francii. Vidím to i tady v litoměřické diecézi: křty dospělých rostou, přicházejí i nová povolání. Velmi záleží na osobním svědectví a autenticitě našeho vztahu s Kristem a současně na živém prostředí v církvi. V tom druhém ohledu musíme být skutečně fratelli tutti, bratři a sestry, žít v přátelství.

Jednou z mých priorit je péče o presbyterium. Pokud jako biskup budu s kněžími a jáhny žít ve vztahu založeném na přátelské spolupráci a budovat na tomto lidském přátelství organismus presbyteria, uděláme velký kus práce. Ukážeme tím, že žít v církvi, sloužit církvi a v církvi, prožívat určité části svého života ve společenství církve, je atraktivní, a tím můžeme předat i jiným lidem touhu takto sloužit. Začne to křtem, ale může to pak pokračovat i v nějakém duchovním povolání. – Takovou zkušenost mám z litoměřické diecéze a Praha je od Litoměřic jen hodinu cesty...