Bez neděle nemůžeme žít: Spouští se první pilíř projektu Propojeni

Neděle je od počátků církve dnem shromáždění Kristových učedníků. Projekt „Propojeni“ otevírá proto ve svém prvním pilíři diskuzi o tom, jak toto společenství uchránit a rozvíjet i v době, kdy ubývá kněží a nedělní liturgie bude muset hledat nové formy.

Od počátku církve je neděle dnem shromáždění Kristových učedníků. Skutky apoštolů ukazují základní rytmus: křesťané se scházejí, aby společně lámali chléb a modlili se, aby naslouchali apoštolskému učení a dělili se o vše, co mají. Nedělní liturgické slavení – jež se, bohužel, pro mnohé stává jen „nedělní povinností“ – je tedy první způsob, jak církev znovuprožívá přítomnost Zmrtvýchvstalého, kolem nějž se shromážděné společenství znovu stává živým Kristovým tělem. Nedělní slavení křesťanů je každotýdenním prožíváním Velikonoc – Kristova vítězství nad hříchem, smrtí a slabostí.

Liturgie je dění, v němž Bůh shromažďuje svůj lid, mluví k němu ve slově a svůj lid proměňuje. Je to dialog Boha a jeho lidu: naslouchání slovu, společná přímluvná modlitba, zpěv, sdílení darů a vyslání ke svědectví. První pilíř projektu Propojeni – Propojeni ve slavení neděle – se tak zaměřuje na prohloubení našeho povědomí o místě nedělní liturgie v životě církve a také na to, abychom zhodnotili zkušenosti a načrtli další cesty, jak ve farnostech tvořících naši arcidiecézi stále slavit nedělní setkání se Zmrtvýchvstalým i v jiné formě, než v jaké ji dosud typicky prožíváme, tedy prostřednictvím eucharistického shromáždění při mši svaté.

Trojí setkání s Kristem

Přítomnost Krista ve společenství učedníků vystihuje například úryvek ze závěru Lukášova evangelia o emauzských učednících, popisující tři způsoby setkání křesťanů se Zmrtvýchvstalým: jednak v naslouchání slovu („Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otevíral nám Písma?“), dále v eucharistickém slavení („Tu se jim otevřely oči a poznali ho“) a také ve společenství Kristova těla – církve („Vypravovali, co se jim přihodilo na cestě“). Potvrzuje tak Ježíšova slova „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20) nebo to, co píše apoštol Pavel: „Vy jste chrám živého Boha!“ (2 Kor 6,16).

Rádi bychom v našich farnostech prostřednictvím tohoto pilíře objevili oživující sílu setkávání se Zmrtvýchvstalým ať v podobě mše svaté, nebo v jiné formě liturgie – vždy však jako slavení Pánova shromážděného lidu. Je to pro nás všechny vhodná příležitost zakusit a pravidelně prožívat svátostnou sílu Božího slova, jež otevírá lidská srdce, sjednocuje a posiluje nás k poslání církve. Nedělní slavení neznamená jen „být v kostele“, ale „být spolu před Pánem“, anebo ještě lépe: společně slavit před a s Pánem, přijmout jeho dar a nechat se poslat. Aktivní účast všech není doplňkem, nýbrž zralým projevem našeho křestního povolání. Vyžaduje stálou formaci nás všech, která nám umožní hlubší slavení neděle.

Proměna smýšlení

Slýcháme o úbytku kněží, který naši arcidiecézi nejspíš čeká. Nebude tedy možné slavit tolik mší svatých jako doposud. To nás nevede jen k potřebě reorganizace, ale spíše k proměně smýšlení směrem k aktivnímu zapojení celého Božího lidu i v oblasti nedělního slavení. Různorodost farních situací – podle velikosti nebo podle „hustoty“ kostelů a bohoslužeb – zase vede k pečlivému a poctivému zkoumání reálné situace života farností.

Bude třeba v následujících měsících a letech zkoumat rozmanité „modely“ slavení nedělního shromáždění a zabývat se tím, jaké jsou možnosti slavení mše svaté v malých farnostech, jak lze uzpůsobit počet mší svatých v dojezdové vzdálenosti kněží a také jak rozvinout – při silném vědomí křestního kněžství každého z nás – takové formy slavení nedělního liturgického shromáždění, jimž bude předsedat pověřený člověk nebo nositel trvalého jáhenství.

Skupinky rozlišování ve farnostech budou mít v následujících týdnech za úkol společně se ptát: „K jakým postojům a k jakým krokům vede naši farnost Duch Svatý, abychom v jednotě života v celé arcidiecézi a v solidaritě se všemi ostatními farnostmi rozlišili potřeby a možnosti naší farnosti ve slavení neděle při aktivním zapojení se nás všech?“ Je třeba se realisticky zamýšlet nad tím, co je prospěšné nebo příjemné nikoli jednotlivcům a osobním preferencím, ale farnostem ve společenství celé arcidiecéze.

Výzva k zapojení

Již nyní se tedy jako jednotlivci i jako farnosti můžeme – ideálně coby členové skupinek Propojeni – zapojit do naslouchání a rozlišování cest pro slavení ve farnostech. Nezapomínejme přitom, že Bůh povolává stále a v každou chvíli do služby společenství farnosti: do služby „animačních týmů“, jimž může být příprava liturgie ve farnostech svěřena, do služby lektorů a akolytů i dalších. Cenné jsou rovněž stávající zkušenosti různých částí naší arcidiecéze s prožíváním nedělního slavení bez přítomnosti kněze, „rotováním“ bohoslužeb, dojížděním do většího společenství nebo dalšími, neliturgickými formami nedělního slavení.

Ať bude forma prožívání neděle jakákoliv, silným impulzem nám mohou být slova dochovaná z prvních staletí křesťanství: Sine dominica non possumus!, Bez (slavení) neděle nemůžeme žít jako Kristovi učedníci. Neděle a její slavení je v Božím pohledu příslibem pro každého z nás, že budeme lidmi obnovenými a občerstvenými setkáním skrze Krista s Bohem Otcem. Pak se snad i na nás uskuteční to, jak v době prvotní církve křesťany hodnotilo okolní pohanské obyvatelstvo: „Podívejte, jak se milují.“

Obracíme se tedy na vás s prosbou o zapojení do skupinek Propojeni, aby také skrze vás a vaše farnosti zaznělo to, „co říká Duch církevním obcím“ (Zj 2,7), a tak abychom mohli lépe porozumět krokům, k nimž nás Bůh zve v tomto čase proměny. Ať bude výsledek našich rozlišování jakýkoliv, vždy by měl mít na paměti výše zmíněnou starokřesťanskou zásadu „Bez slavení neděle nemůžeme žít“ tak, aby v našem slavení neděle, které je každotýdenním posílením Božího života v nás, platilo: „Uvěřili jsme v Boží lásku. Na počátku křesťanského života… je setkání s Osobou (Kristem), která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření“ (Benedikt XVI., Deus caritas est, 1). Protože „Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“ (1 Jan 4,16).

P. Josef Mikulášek