Blahoslavený P. Władysław Findysz – první mučedník komunismu v Polsku

Při pozdravu polských poutníků v závěru generální audience ve středu 19. srpna papež připomněl postavu blahoslaveného P. Władysława Findysze, prvního beatifikovaného mučedníka komunistického pronásledování v Polsku. Zde je příběh kněze, o němž Lev XIV. prohlásil: „Jeho svědectví připomíná, že civilizace lásky se buduje odpouštěním a přemáháním zla dobrem“.

Osudy blahoslaveného P. Władysława Findysze ukazují míru nenávisti komunistických úřadů vůči církvi. Byl falešně obviněn z nucení lidí k náboženským úkonům a odsouzen ke dvěma a půl roku vězení. Během věznění byl vystaven fyzickému i psychickému týrání a úřady mu znemožnily plánovanou operaci rakoviny jícnu. Propuštěn byl ve stavu krajního vyčerpání a zemřel o několik měsíců později v pověsti svatosti.

„Ani vězení, ani smrt ho neodloučily od Krista a od ovcí, které mu byly svěřeny,“ napsal o něm papež František v dopise k 50. výročí jeho mučednické smrti. „Kéž je blahoslavený Władysław pro všechny kněze výzvou k věrnosti, ke svatosti a k úplnému odevzdání v každodenní službě Kristu a bratřím. Pro všechny věřící nechť je znamením a příkladem důvěry v Boha a radikální oddanosti Kristu a hodnotám, které v evangeliu nabízí všem lidem.“

Kněžské působení ve stínu dvou totalit

Po kněžském svěcení a službě v několika farnostech přišel do Nowého Żmigrodu. Tehdy nemohl tušit, že farní kostel svatého Petra a Pavla, jehož se stal farářem, se jednou stane poutním místem zasvěceným právě jemu. Ve své nové  farnosti proslul mimořádnou srdečností a péčí o všechny obyvatele, ale také přísností, zejména k sobě samému.  nasazením vlastního života P. Findysz pomáhal pronásledovaným a osobám ohroženým na životě bez ohledu na jejich národnost či vyznání, včetně Židů, kterým pomáhal k útěku do Maďarska.

Jeho farníci v sobě nesli hluboké rány způsobené druhou světovou válkou. Německé úřady vysídlily všechny obyvatele obce včetně P. Findysze a samotný Nowy Żmigród byl téměř zcela zničen. Po návratu na konci 2. světové válkyzapojil do obnovy farního života a pomoci obyvatelům zasaženým válkou. Brzy však musel čelit další hrozbě: represím komunistických úřadů a programové ateizaci společnosti.

Mládež ho měla ráda a farníci si ho vážili. Brzy se však stal trnem v oku komunistickým úřadům – již od roku 1946 ho sledovala Státní bezpečnost (Urząd Bezpieczeństwa). V roce 1952 mu školské úřady zakázaly vyučovat náboženství na místním gymnáziu. Následně mu úřady dvakrát odmítly udělit povolení k pobytu v příhraničním pásmu, což mu znemožnilo vykonávat duchovní službu v části farnosti.

Skutky lásky pro II. vatikánský koncil

Když během koncilních prací Jan XXIII. požádal věřící o duchovní podporu v podobě modliteb a „skutků dobra“, vznikla v Polsku z iniciativy primase Stefana Wyszyńského iniciativa „Koncilního činu dobroty“ – konkrétních skutků a modliteb přijímaných v polských rodinách a společenstvích jako podpora při naplňování koncilních rozhodnutí o morální obnově Církve. „Duch odpuštění, smíření, svornosti, odpuštění vašich křivd, skutečných či domnělých, bratrsky a přátelsky podaná ruka, úsměv a vlídný pohled pro všechny, to je nejlepší a nejúčinnější forma pomoci pro sjednocení křesťanů,“ psali tehdy biskupové. Koncilní činy dobroty, které se staly jedním z důležitých prvků polského duchovního programu spojeného s koncilem, byly tehdy fenoménem v rámci celé Církve.

Do tohoto díla se zapojil i P. Findysz a vybízel k němu své farníky. Po operaci štítné žlázy, kdy měl problémy s hlasem, zaslal jako osobitý a diskrétní projev péče o některé farníky více než sto dopisů. Vybízel v nich mimo jiné k péči o svátostný život, skoncování se zlozvyky a ke smíření a ukončení rodinných i sousedských sporů. Lidem žijícím v nesvátostných svazcích připomínal potřebu smířit se s Bohem a uspořádat svou situaci v Církvi a nabízel pomoc při uzavření svátostného manželství. Někteří adresáti se těmito výzvami cítili dotčeni a podali stížnost komunistickým úřadům. Ty následně posloužily jako základ pro obvinění P. Findysze z toho, že nutil občany k náboženským úkonům a obřadům, a v důsledku toho k trestnímu stíhání a následnému procesu.

Oběť nenávisti k víře

V roce 1963 byl zatčen a uvězněn v tehdejší věznici na zámku v Rzeszowě. Výmluvným znamením nenávisti, kterou vůči němu úřady chovaly, bylo ponižování a fyzické i psychické týrání, jemuž byl ve vězení vystaven. Byl obviněn mimo jiné z porušování ústavy a svobody svědomí a z nucení lidí k vyznávání katolické víry. V monstrprocesu byl odsouzen ke dvěma a půl roku vězení.

První dva měsíce trestu si odpykával v Rzeszowě. Dne 25. ledna 1964 byl převezen do Ústřední věznice v ulici Montelupich v Krakově. Přestože bylo tehdy potvrzeno, že trpí nádorovým onemocněním a vyžaduje neodkladnou léčbu, vězeňské i soudní orgány mu odepřely řádnou péči a znemožnily provedení dříve plánované operace jícnu – a to i přes intervenci diecézních orgánů a obhájce. V důsledku toho a také v důsledku fyzického a psychického týrání se jeho zdravotní stav prudce zhoršil. Dne 29. února 1964 byl ve stavu krajního vyčerpání podmínečně propuštěn. Vrátil se do Nowého Żmigrodu a zemřel 21. srpna 1964 v pověsti svatosti. Dne 19. června 2005 byl ve Varšavě beatifikován.

redakčně upraveno