„Bůh je skutečná realita“. V nové knize vycházejí dosud nepublikované homilie Benedikta XVI.

Nakladatelství Libreria Editrice Vaticana vydává nový svazek homilií Josepha Ratzingera – papeže Benedikta XVI. –, který přináší mimo jiné i dosud nikdy nezveřejněnou reflexi pronesenou 14. července 2013 v klášteře Mater Ecclesiae.

Kniha obsahuje celkem 82 homilií, které Ratzinger pronesl jak během svého pontifikátu, tak po abdikaci. Publikace byla představena 11. prosince ve Vatikánu za účasti blízkých spolupracovníků Benedikta XVI. i osobností církevního a mediálního světa – mimo jiné monsignora Georga Gänsweina, otce Federica Lombardiho, dona Fabia Rosiniho, Lorenza Fazziniho a Silvie Guidi.

Dosud nezveřejněná homilie se opírá o evangelní podobenství o milosrdném Samaritánovi, které Joseph Ratzinger čte ve světle dramatických událostí současného světa. Připomíná například návštěvu papeže Františka na Lampeduse a hovoří o tom, co František nazval „globalizací lhostejnosti“.

Ratzinger zde s nebývalou otevřeností pojmenovává jevy, které považuje za příznaky hluboké krize lidskosti: obchodování s lidmi, zneužívání migrantů, prostituci, drogové závislosti či násilí páchané na dětech. Společným jmenovatelem je podle něj skutečnost, že člověk přestal být vnímán jako lidská bytost a stal se zbožím.

V této souvislosti odkazuje na knihu Zjevení, kde je popsán pád civilizace, která „obchodovala i s lidskými dušemi“ (srov. Zj 18,13). Právě v okamžiku, kdy se lidská osoba stává prostředkem k zisku, se kultura podle Ratzingera mění v antikulturu.

Významnou část reflexe věnuje Ratzinger pojmu pokroku, jednomu ze základních ideálů moderní doby. Nezpochybňuje technický, medicínský ani institucionální rozvoj světa, naopak uznává, že v mnoha oblastech došlo k opravdovému zlepšení lidských podmínek a k větší citlivosti vůči slabým, nemocným a vyloučeným.

Zároveň však klade zásadní otázku: je každý pokrok skutečným pokrokem? Varuje před situací, kdy technická moc přeroste mravní odpovědnost. Pokud člověk začne „produkovat člověka“ a chápat jej jako objekt manipulace, stává se pokrok nástrojem sebezničení.

Podle Ratzingera je jedinou zárukou, že pokrok zůstane službou člověku, světlo evangelia, které umožňuje vidět druhého jako Bohem milovanou osobu.

Podobně ambivalentně nahlíží Ratzinger i na pojem svobody. Připomíná skutečné historické pokroky – například zrušení otroctví, důraz na rovnost a ochranu dětí –, ale zároveň upozorňuje na formy svobody, které se paradoxně mění v nové otroctví.

Jako příklad uvádí drogovou závislost: svoboda chápaná pouze jako možnost „dělat si, co chci“, bez pravdy a odpovědnosti, vede podle něj k nejradikálnějšímu popření svobody samotné.

Vrcholným bodem reflexe je otázka, kterou si Ratzinger klade spolu s posluchači: Co mám dělat já? Nejde však o teoretickou nebo akademickou debatu. V kontrastu mezi učitelem Zákona a Samaritánem ukazuje, že skutečná odpověď nevychází z abstraktního přemýšlení, ale z pohnutého srdce.

Ratzinger zde navazuje na prorocké texty Starého zákona, zejména na Ezechielovo „srdce z masa místo srdce kamenného“ (Ez 36,26). Právě proměna srdce je podle něj klíčem k tomu, aby člověk dokázal rozpoznat, co má v konkrétní situaci činit.

Závěr homilie směřuje ke kristologickému jádru: pravým Samaritánem lidstva je Ježíš Kristus. On je tím, kdo se nechává pohnout lidskou bídou, kdo „vychází ze sebe“, aby člověka uzdravil. Olej a víno, o nichž mluví evangelium, Ratzinger vykládá jako obraz svátostí a Božího slova, hostinec jako církev.

Cílem evangelia podle něj není pouze morální apel, ale proměna člověka zevnitř: aby se lidské srdce stalo podobným srdci Kristovu a bylo schopné jednat z lásky.