Charkov: zaujetí pro cyklistiku se mění v konkrétní dobročinnost

„Týden po začátku války jsem nemohl uvěřit, že je to všechno pravda. Do poslední chvíle jsme doufali, že se situace po dvou až třech dnech vyřeší, ale místo toho se zhoršovala... Stále přilétaly rakety a střely, v jednu chvíli dokonce do města vstoupila ruská armáda, ale byla odražena. A po několika týdnech už to moje mysl nevydržela. Uvědomil jsem si, že musím reagovat, abych tento stav překonal.“ Bolest a strach jsou stále živé ve vzpomínkách Oleksandra, třicetiletého mladého muže z Charkova.

Uprostřed hluku bomb a zbraní se Okeksandr dlouho nerozmýšlel, zda má pomoci starším sousedkám z činžáku, které ho požádaly, aby jim přinesl nákup. Neváhal ani chvíli: nasedl na kolo a udělal to. Sport, pohyb a zejména cyklistika byly vždy jeho velkou vášní a nyní mohl svůj trénink využít s jasným cílem: přinést humanitární pomoc těm, kteří se sami nemohou pohybovat. Odtud začaly přicházet další žádosti od nemocných, chudých a postižených. Nějakou dobu to Oleksandr dělal sám, pak se náhodou seznámil s dalšími lidmi, kteří dělali totéž, a společně se rozhodli vytvořit skupinu, kterou nazvali jednoduše „Dobrovolníci“.

Smysl života pod bombami

„V naší skupině je asi osm až devět cyklistů. Zpočátku jsme si všechno kupovali za vlastní peníze“, vysvětluje mladý Ukrajinec, „a pak nám začala jídlo dodávat jedna charitativní organizace. Sdíleli jsme také oznámení na sociálních sítích a lidé reagovali. V prvním období bylo v seznamu lidí, o které jsme se starali, asi 50-70 adres, nyní je jich asi 1000. Snažíme se každého navštívit a přinést pomoc jednou týdně“.

Mnoho lidí opouští Charkov, stejně jako mnoho dalších měst na východě a jihu Ukrajiny, která jsou denně zasahována ruskou armádou. Oleksandr se svěřuje, že zpočátku také uvažoval o odchodu. „Ale poté, co jsem lidem pomohl poprvé a podruhé, jsem si uvědomil, že jsem v tom znovu našel sám sebe. Vím, možná to zní divně, ale dokud mám možnost, chci pomáhat. Kromě pohybu je cyklistika mou velkou vášní, mým životem, a tak se mohu hýbat a pomáhat ostatním“.

Skutečná rodina

Dobrovolníci často riskují své životy, protože nikdy nevědí, která část města bude zasažena. Téměř každý z nich viděl, jak poblíž dopadla raketa nebo střela. „Strach je na místě“, říká Oleksandr, „ale člověk se musí vyvarovat paniky, snažit se být velmi opatrný, dávat na sebe pozor a zbytečně se nevystavovat nebezpečí“.

Překonat strach a další silné negativní emoce spojené s dramatickými válečnými událostmi mu pomáhá příslušnost k dobrovolnické skupině: „Pro nás se stala skutečnou rodinou. Vzájemně si pomáháme a podporujeme se. Kromě toho, že společně pracujeme jako dobrovolníci, trávíme spolu i volný čas. Také příbuzní a přátelé na Ukrajině i v zahraničí, kteří mě podporují slovy i materiální pomocí, mi dávají pocítit, že nejsem sám“.

Sport ve válce

Na charkovských dobrovolnících je zvláštní to, že „sport je jejich život“, upřesňuje Oleksandr. „Pro nás je 200 km na kole příjemná procházka, je to způsob, jak si odpočinout a překonat stres“, vysvětluje. „A teď, během války, hodně lidí zjistilo, že sport opravdu pomáhá, pro mnohé se stal skutečným uklidňujícím prostředkem. A mnozí se stejně jako my snaží spojit sport s pomocí druhým“.