Týden modliteb za duchovní povolání: Být Boží na plný úvazek

19. 04. 2018 Rubrika: Domácí
V Týdnu modliteb za duchovní povolání přinášíme některé z odpovědí řeholníků a řeholnic, které zazněly při únorovém setkání s mládeží „Jsme odvážní (?)“. Mezi osobními otázkami z publika nechyběly dotazy ohledně povolání a rozhodnutí se pro vstup do řádu, života v celibátu, poslušnosti a další. Přinášíme shrnutí nejzajímavějších odpovědí, v příloze pak najdete celý přepis odpovědí včetně příspěvku „ Jak se pozná povolání? A dá se vůbec poznat?“ o. Františka Hylmara SJ.

Foto: Jakub Šerých/Člověk a Víra

Jak si být jistý svým povoláním?

„Když jsem vstupovala do řádu, byla jsem si povoláním jistá tak na 50 %. Dalších 50 % tvořilo rozlišování. Říkala jsem si, že nějakou nejistotu budu mít pořád, ale že to zkusím a pak uvidíme. Abych řekla pravdu, ta jistota roste postupně,“ uvedla s. Maxmiliána OSF a dodala, že základem je být si jistý tím, že chci následovat Ježíše. 

O své motivaci k zasvěcenému životu vypovídala také s. Veronika CCN z komunity Chemin Neuf: „Vnímala jsem, že je to Boží pozvání a že nepřišlo ode mě, ale od Boha. Po jedné adoraci, při které jsem prožila opravdové setkání s Boží láskou, jsem v sobě najednou, zničehonic, pocítila touhu úplně patřit Bohu a zasvětit se mu.“

Má řeholní život něco víc než život aktivního laika?

Skrze křest jsme Bohu zasvěceni všichni, „Ale řeholníci nebo prostě ti, kdo jdou cestou zasvěceného života, touží být podobní Ježíšovi v tom, co by se dalo vyjádřit slovy: ´žít pro Boha na plný úvazek´,“ uvedl v úvodním slově otec František Hylmar SJ.

Zajímavostí je, že „dle jednoho seriózního průzkumu, který prováděli v Německu mezi více než tisícovkou řeholníků, jsem četl, že řeholníci a řeholnice žijí v průměru o čtyři a půl roku víc než ostatní lidé. Zkoumali, proč tomu tak je… Jak se tak ptali a ptali, nakonec zjistili, že je to tím, že jsou spokojenější… To bylo jediné vysvětlení, které se našlo,“ dodal s žertem o. Vlastimil OMI.

Jak si zvolit tu „správnou“ řeholi?

Na tuto otázku odpovídá „čistokrevný“ konvertita, jak sám o sobě říká, o. Vlastimil OMI: „Byl jsem pokřtěný v šestadvaceti letech. To byla bomba! A ta bomba pokračuje dál. Ještě dnes jsem z toho na větvi. Křest byl pro mě velkým darem. Když jsem ho dostal, bylo mi jasné, že na něj musím nějak odpovědět. Tak se začalo rodit mé povolání. Jelikož jsem byl opravdu „ignorant“ a ničemu jsem nerozuměl – byl jsem sotva pokřtěný –, vzal jsem si na pomoc katalog řeholních řádů. Listoval jsem si v něm a pročítal si ho. Byly v něm dvě záložky – modrá a bílá. Protože jsem pokřtěný u redemptoristů na Svaté Hoře, hned šla modrá záložka k redemptoristům. Katalog jsem si prohlížel dál, díval se na všechny ty hábity a četl si historii řádů (samozřejmě i něco o charismatu) a hrozně se mi tam líbil misijní kříž oblátů. No a tak šla bílá záložka k oblátům...,“ u kterých nakonec zakotvil.

Jak řešit absenci fyzické blízkosti člověka a jak „bojovat“ s celibátem?

Často bývá tato otázka tou první, na kterou se laici řeholníků a řeholnic ptají. Jak sama uvedla s. Maxmiliána OSF: „To je teda otázka ´až na dřeň´ a je dobře, že byla položena, protože je nesmírně důležitá. My jako ženy si musíme po věčných slibech i před nimi rozřešit dvě důležité životní události. Jsme povolány být matkami. Musíme se proto samozřejmě vyrovnat i s biologickým mateřstvím.“  A poté dodala, že nyní má na starost sedmdesát pět holek, což jí umožňuje být opravdovou matkou pro ty ostatní, a dále pokračovala: „A co se týče objetí a takových záležitostí: Podívejte, pro mě je to základní životní otázka: Má mě někdo rád? Dokážu mít někoho ráda? Často se spolusester ptám: ´Máte mě rády?´ A ony mi vždycky řeknou: ´To víš, že tě máme rády!´ A taky se obejmeme. Není to tak, že když vstoupíte do kláštera, už vás nikdo neobejme ani nepohladí.“ V závěru pak dodala: „že když člověk zůstane v celibátu, je v tom i obrovská tvůrčí síla. Prostě dostanete spoustu energie, kterou můžete investovat do Božího díla a do vztahů a pomáhá to. Necítím se opuštěně, sama nebo bez vztahů.“

S. Veronika CCN, která svou „nádrž lásky“ může naplňovat a také z ní dávat díky bratrům a sestrám, se kterými žije, vypověděla: „Ale jsou chvíle, kdy v sobě cítím, že mi nějak chybí ten jediný blízký muž. Nejsou často, ale jsou. Vím, že to patří k mé sexualitě a k mému ženství. Není to nic, co by mi bránilo vydat se za Bohem. Zvolila jsem si celibát, protože i lásku čerpám u Boha. Moc ji potřebuji a vnímám, že ji mohu nasávat v blízkosti Boha, ale i v blízkosti bratrů a sester.“

„Potřeba lidské lásky a blízkosti je samozřejmě normální projev, který nikdy nevymizí. Jsme pořád lidé a prostě to přijde,“ připojil se br. Bernard OCist. a dále mluvil o tom, že je to také zkouška povolání: „Opravdu jsem přišel, protože miluji Boha? Hledám v klášteře Boha, nebo jsem tu jen kvůli vnějším věcem, které se mi líbí, kvůli vnější činnosti, která se mi líbí, nebo kvůli lidem, kteří se mi líbí? Nakonec to všechno prostě směřuje k Bohu, protože Bůh je jediná příčina mého povolání. Mou jedinou láskou a mým jediným cílem se nakonec musí stát Bůh.“  Na otázku, jak řešit stavy, kdy člověk skutečně spadne do toho lidského a ukáže se i sexuální touha, dodal: „Je to opravdu boj, a to boj na etapy. Jiné je to na začátku, když má člověk před věčnými sliby, a jiné později, když už má po věčných slibech. Před věčnými sliby to člověk řeší tak, že si říká: Třeba povolání nemám, třeba mám mít opravdu rodinu, chci mít manželku a děti. Což je přirozené. Ale když s pomocí Boží vydrží až do věčných slibů, potom už se ptá trošku jinak. Ví, že slíbil Bohu, že mu patří navěky. Je to také o důvěře. Důvěřuji opravdu Bohu, že mi dá lásku? Čekám ji od něj, anebo ji pořád čekám od druhých lidí nebo od světa? Bůh si člověka – řeholníka či řeholnici – vyzkouší až úplně do krajnosti, které je schopen. Tehdy si člověk uvědomí, jak je slabý a ubohý.“

O. Vlastimil OMI se snažil pak téma trochu „odlehčit“ a spontánně navázal: „Člověk třeba potká nějakého nevěřícího kamaráda a slyší: ´Cože? A co ten celibát?´ Pamatuji si na jedno setkání, kdy se mě jeden kamarád zeptal: ´A jak to děláš?´ Něco mě tehdy osvítilo, a já mu na to řekl: ´Hele, rozdíl mezi mnou a tebou je jen ´ta jedna´, ne? Ty sis vzal ´tu jednu´ a musel jsi odmítnout milion dalších a vzdát se jich; já jsem se vzdal milionu dalších plus ´té jedné´.“

Jak dosáhnout poslušnosti a jaký má smysl?

S. Maxmiliána OSF, která dlouho zkoušela ´dělat, co se jí chtělo´, k tomu řekla: „A když se učíte poslouchat, učím se to teď prvním rokem, je to opravdu osvobozující! Nemusíte pak dělat tolik blbostí. Poslušnost je opravdu dobrá, a navíc za sebou můžete vidět, že směřujeme ´od něčeho k něčemu´. Je to jednoduše smysluplné a máte z toho radost. Řeknete si: ´No ne, dvacet let to nešlo, a za jeden rok to najednou jde.´ Nebojte se poslušnosti! Je bezva.“

Je řeholní život oběť?

O. Vlastimil OMI připomněl, že každá evangelní rada pro nás znamená ´něčeho se v životě vzdát´, „Ale Hospodin nám říká: ´Chceš mít přece plnost života, ne?!´ Říkám to, abychom nezůstali jen u toho, že řeholní život je jen askeze, to znamená: toho se musím vzdát, toho se musím vzdát a ještě tohohle se musím vzdát. Ne. Všechno je tu pro něco většího – pro Boží království, pro více lásky.“

Ani o. Slavomír SAC ´nebere své povolání jako oběť´, protože to Kristus se obětoval! Já se obětovat nemusím. Nikdo se nespasí tím, že já se obětuji. Nikoho nespasím; nejsem Spasitel. Kristus se obětoval! My se obětovat nemusíme. Co dělám svým rozhodnutím, je, že děkuji Pánu Bohu za to, že už mě spasil; za to, že mě má rád. Tohle je forma mé odpovědi na to, co Bůh udělal pro mě,“ dodal.  

Celý přepis panelové diskuze s těmi, kteří se nebáli odpovědět na Boží povolání, si můžete přečíst v příloze včetně úvodního slova Jak se pozná povolání? A dá se vůbec poznat? o. Františka Hylmara SJ.

(Zdroj: Paulínky)

Autor článku: Radka Blajdová