Dilexi te - zveřejněna apoštolská exhortace o službě chudým

Papež Lev XIV. zveřejnil první apoštolskou exhortaci svého pontifikátu. Dokument započatý papežem Františkem a dokončený jeho nástupcem odsuzuje agresivní ekonomiku, nespravedlnost, násilí na ženách, podvýživu, ale také nouzový stav ve vzdělávání. Vybízí ke vyvrácení struktur nespravedlnosti silou dobra.

Dilexi te, „Miloval jsem tě“, titul citující knihu Zjevení (3,9) vstoupí do dějin jako první apoštolská exhortace Lva XIV., ačkoli text dokumentu byl do značné míry připraven už jeho předchůdcem. Dokument v 121 bodech shrnuje učení církve v oblasti, která od nejranějších dob křesťanství patří k základním projevům víry v Krista. Lev XIV. tímto dokumentem podepsaným 4. října, na svátek svatého Františka z Assisi, vstupuje do řady předchůdců, kteří systematizovali sociální učení církve: počínaje Rerum novarum Lva XIII. přes Mater et Magistra Jana XXIII.; Populorum progressio Pavla VI.; Centesimus Annus Jana Pavla II., Caritas in Veritate Benedikta XVI. po papeže Františka, který učinil z péče o chudé jeden z pilířů svého pontifikátu.

Právě papež František započal před svou smrtí práci na apoštolské exhortaci. Stejně jako v případě Lumen Fidei Benedikta XVI. z roku 2013, i tentokrát zdědil nástupce práci na dokončení díla. Jak prozrazuje titul, exhortace je koncipovaná jako pokračování encykliky Dilexit Nos, kterou František vadal v loňském roce a věnoval Srdci Ježíšovu. Jak čteme v exhortaci, chtěl tím zdůraznit, že „souvislost“ mezi láskou k Bohu a láskou k chudým je silná, neboť skrze ně „nám Bůh má stále co říci“.

Exhortace analyzuje různé tváře chudoby a nabízí podněty k akci i reflexi. Všímá si chudoby těch, kdo nemají prostředky k materiálnímu živobytí, těch, kdo jsou sociálně vyloučeni; morální, duchovní a kulturní chudoby (9). Zaznamenává ale také mnoho nových „jemnějších a nebezpečnějších“ forem chudoby (10), které jdou ruku v ruce s ekonomickými pravidly, která navýšila bohatství, nikoli však spravedlnost.

Nedostatek spravedlnosti je kořenem sociálního zla (94)

Z tohoto hlediska papež Lev XIV. vítá skutečnost, že „Organizace spojených národů stanovila vymýcení chudoby za jeden z cílů tisíciletí. Cesta je však dlouhá, zejména v době, kdy vládne „diktatura ekonomiky“ (92) a přetrvává skartační kultura, která „s lhostejností toleruje, že miliony lidí umírají hlady nebo přežívají v podmínkách, které jsou pro člověka nedůstojné“ (11). Papež volá po změně mentality, aby byla důstojnost každého člověka respektována dnes, nikoli až zítra.

Lev XIV. věnuje velkou pozornost tématu migrace. Církev putuje jako matka s těmi, kteří putují. Tam, kde svět vidí hrozby, vidí děti; tam, kde se staví zdi, staví mosty... Ví, že v každém odmítnutém migrantovi klepe na dveře společenství sám Kristus (75). Exhortace cituje již příslovečná čtyři slovesa papeže Františka: „přijímat, chránit, podporovat, integrovat“ i jeho definici chudých jako „učitelů evangelia“.

Služba chudým není gesto„shora dolů“, ale setkání mezi rovnými (79).

Petrův Nástupce označuje za „dvojnásobně chudé“ ženy, které trpí „vyloučením, týráním a násilím“ (12). Připomíná také, že pro většinu chudých lidí “není chudoba volbou” a kritizuje ty, kdo tvrdí opak (14). Papež proto vybízí, aby se křesťané nevzdávali almužny, pomáhali chudým lidem přímo a neodkazovali pouze na pomoc, kterou poskytne stát. Dokument opakuje, že „mezi naší vírou a chudými existuje neoddělitelné pouto“ (36). Pokud převládne nevšímavost k trpícím, hrozí křesťanské komunitě „duchovní světskost“ (113).

Pozornost k potřebným jako konstanta v dějinách křesťanství

Exhortace připomíná svědectví světců a velkých misionářů. Zmiňuje svatého Františka z Assisi, Matku Terezu nebo svatého Augustina, který napsal: „Kdo říká, že miluje Boha, a nemá soucit s potřebnými, lže“ (45). Připomíná také nasazení řeholních řádů na celé ploše křesťanských dějin, ať už se věnovaly nemocným, sirotkům, vdovám, žebrákům nebo osvobozování lidí upadlých do otroctví. ”Tradice těchto řádů neskončila. Naopak, inspirovala nové formy činnosti tváří v tvář moderním formám otroctví, jako je obchodování s lidmi, nucená práce, sexuální vykořisťování, různé formy závislosti. Když se křesťanská láska ztělesňuje, stává se osvobozující (61).”

Rozpoznat struktury nespravedlnosti a vyvrátit je silou dobra (97).

Exhortace zdůrazňuje také význam vzdělávání chudých, které má být považována za „povinnost“, nikoli laskavost. Zmiňuje boj lidových hnutí (80) a obrací se na celý Boží lid s výzvou, aby „různými způsoby rozezněl hlas, který probouzí, který odsuzuje, který se vystavuje riziku, i když to by to znamenalo jevit se jako hlupáci”. V tomto smyslu exhortace vybízí, aby se křesťané nechali “evangelizovat chudými“ (102), kteří nemají být vnímání jako pouhý „sociální problém“, ale jako lidé stojící uprostřed církve (111).

Zdroj: Vatican News - italská sekce