Dobrá literatura je čistírna

Ve svém životě se spisovatel MILOŠ DOLEŽAL potkal s řadou kněží-literátů. Nejen těch známých, ale i těch nenápadných, kteří zůstanou spíš ve stínu.

Na které obzvlášť rád vzpomínáš?

Velice rád jsem měl dva, zdánlivě prosté venkovské faráře, písmáky, hloubaly, v duši básníky. Františka Hroznatu Janouška, dlouholetého faráře v Kamenici nad Lipou, velkého čtenáře, editora, autora literárních esejí, ale třeba také výborné historické studie o protinacistickém odboji na Strakonicku a o mučedníku P. Josefu Jílkovi. Vzácným autorem a knězem byl také P. Jaroslav Moštěk, farář ve Skuhrově, který psal pod pseudonymem Olšava. Autor pohádek, ale zvlášť cenné jsou jeho vzpomínkové prózy odehrávající se za války a v padesátých letech. Navíc to byl on, který navzdory komunistickým církevním tajemníkům pozval do kostelů kvalitní moderní umění, malíře Vojmíra Vokolka a Bedřicha Bartáka. Průzračné básnivé texty psal František Lízna – vyšel z nich jen drobný výbor. A nedávno jsem se setkal s tvorbou a osobností františkána Marka Vilímka, autora zajímavých básnických sbírek. Měl jsem také možnost poznat (společně s překladatelem Jardou Šubrtem, tvým redakčním kolegou) řadu polských kněží-literátů, vzdělaných osobností, mezi nimiž vynikal Jan Twardovski, řečený „Jan od berušky“, jehož poezii nechybí oproštěnost, jiskra humoru a sdělnost. Třeba jeho báseň o trávě je geniální (viz na konci rozhovoru).

Je možné u kněží-literátů vystopovat nějakou společnou linku či motiv, který určuje jejich psaní? Proč vedle všech kázání mají ještě chuť psát knížky?

Jistě je možné vystopovat nějaké spojnice, ale důležitější mi připadá ta různorodost a pestrost přístupů, poetik a lidských osudů. Od venkovských farářů přes teology až po řeholníky, od drobné lyrické poezie přes deníky až po poutní cestopisy. A psaní knih? Prožívání „skrze literaturu“, schopnost sebereflexe a „neplacatý“ jazyk jim umožňuje nahlédnout skutečnost z jiné perspektivy. A třeba také vykládat biblické texty nově, neotřele, inspirativně. U někoho je to potřeba sdílet, u jiného sdělovat. Básnický jazyk – tím nemyslím sladkobolné veršovánky či pseudomystické výlevy, ale pokus o co nejpřesnější pojmenování – roztavuje chladné pojmosloví, naučené ze škol, rozbíjí vágnosti či rozličná klišé a umožňuje se hlubinněji dotknout smyslu. Dobrá literatura a poezie zvlášť je čistírna, která zbavuje náš jazyk nánosů škváry. A pro toho, který pracuje se slovem, biblickým či pastoračním, je kvalitní literatura přímo nezbytným pomocníkem.

Někteří kněží byli ve své době jako autoři populární (J. Š. Baar, V. B. Třebízský, F. B. Vaněk aj.), ale dnes je už málokdo čte. Zato třeba takový Jakub Deml patří pořád mezi vydávané autory. Lze říct, jaký typ psaní má šanci obstát v čase?

Kdyby autoři věděli, jak má vzniknout nadčasové dílo, tak bude napsáno nekonečno nesmrtelných knih. Ale naštěstí to privilegium mají jen vyvolenci, jen málokterá z knih, z básní přežije. Autoři, o kterých mluvíš, byli většinou zakleslí ve způsobu vyprávění 19. století, někteří uzavření do jistého způsobu klerikálního mikrosvěta (i když například zmíněný Bernard Vaněk je pro mě heroická postava), kdežto Deml šel nekompromisně mimo zabydlené struktury, vstříc člověku 20. století se všemi rozpory. Používá také moderní literární žánry, do hry vtahuje sen, deník, polemiku, glosu. Navíc jeho křesťanství nebylo zapouzdřené, ale spíš existenciální, prožité, temperamentní, bujné až bujaré. Deml pochopitelně napsal také řadu hlušiny. Třeba texty z jeho sokolského období se dnes nedají číst, ale navzdory tomu byl vyvolencem-básníkem, se vším, co k tomu patří: otevřenost, ostrost, něžnost, nesnesitelná sebestřednost, pravdivost, ryzost, urputnost i smělost. Třeba jeho Zapomenuté světlo patří mezi nejdůležitější české knihy a právem se k němu hlásí řada tak rozdílných autorů (od Nezvala po Hrabala).

Máš ty sám nějakého oblíbeného píšícího kněze?

Trapistu Thomase Mertona. K němu, třeba k jeho deníkům (Jonášovo znamení) se vracím nestále. Ale kraluje Jakub Deml, který mě provází od dospívání. U něj mám také nesmírně rád humor a smích, kterým uměl/umí zahnat kdejakou zlou potvoru.

Kněží byli dříve i buditelé či podporovatelé literatury. Mezi ty největší v nedávné minulosti patřil kněz a filozof Karel Vrána, kterého jsi poznal osobně a který se narodil právě před 100 lety. Jakou stopu zanechal na poli české knihy?

Zásadní a řekl bych, že dosud dostatečně nedoceněnou. Ve stručnosti – vydavatel, autor, editor, inspirátor, iniciátor, mecenáš, bytostný Evropan. Česká kultura druhé poloviny 20. století má jen málo takových košatých osobností. Patřil mezi spoluzakladatele jednoho z našich nejdůležitějších exilových vydavatelství po roce 1948, což byla Křesťanská akademie Řím. A spektrum jejího čtenářstva nebylo jenom katolické, navíc „prosakovalo“ i za železnou oponu. Začínali skoro heroicky – aby měli na vydání první knížky, což byl tuším výbor básní o sv. Václavu, Vrána prodal svoje ošacení. A v tomto módu se odehrával celý jeho pozdější život. Vydavatelství po roce 1990, kdy se vrátil do rodné země, přenesl domů a podílel se na vydání dalších desítek knih. A jeho mecenášství nemělo hranic – kolika lidem jen pomohl, podporoval pěvecký sbor, literární festival, filozofické semináře, jiná vydavatelství. Říkal: „Rád dodám kyslík.“ Karel Vrána tu byl pro druhé. Přitom měl autorskou ambici, která často musela ustoupit stranou. Jeho autorský potenciál byl navíc zajímavý – od teologických esejí přes literárně-historické studie až po doslovy k básnickým sbírkám. A v posledních letech života začal psát i krátké lyrické texty, básně v próze. Připomínal mi košatý strom, který rodí plody, ze kterých žijí desítky lidí.

Karel Vrána ti musel být blízký už tím, že pocházel z tvého rodného kraje, ale nejen to...

Don Carlo, otcovský přítel a ochránce, nelze na něj zapomenout. Nebyly to jen společné rodné končiny a přátelství našich předků či Vránovo blíženectví s Josefem Toufarem, ale třeba také jeho starost o můj život, o mé psaní a rodinu – a v neposlední řadě účast na akcích, které jsem pořádal. Jeho křesťanství nebylo filozofické, ale neobyčejně vroucné, mělo silné venkovské kořeny a nesmírně laskavé obzory. Jezdíval jsem za ním do Říčan, kde bydlel, v posledním roce jeho života pravidelně a zaznamenával jsem jeho vzpomínky. Ale nečekaný odchod Dona Carla tuhle spolupráci přeťal, nicméně i torzo jeho pamětí by mělo být knižně vydáno. Chtěl bych také dosvědčit, že v jeho blízkosti roztávaly vnitřní závěje a smutky. Vždy jsem po setkání s ním odcházel zahřátý, potěšený a jakoby zasažený. To člověk může zažívat snad jen v blízkosti lidí svatých. Přitom svatostí nemyslím absolutní lidskou dokonalost, ale naplněnost a šíření Boží dobroty, vřelosti, soucitu a jiskřícího, osvobozujícího humoru. Jednou, když mi poslal finanční příspěvek na dokončení knihy, připsal: „V logice Kristova království platí meta-matematický Zákon: dělení je násobení. Proto se dělím s Tebou o své málo a o Tvé budoucí dílo.“ Vzpomínám si, jak jsem si při jedné z posledních návštěv u něj stěžoval na prosincovou syrovost a temnotu bez sněhu. On jemně poznamenal: „Vidíš, a mě to zas žene dovnitř, do sebe. Domů.“