Filmy, které nasytí duši: Yomeddine – roadmovie o hledání kořenů

Skvělá práce maskérů pomyslela jsem si při prvních záběrech na tvář Beshaye, jednoho ze dvou hlavních protagonistů snímku egyptského režiséra a scénáristy Abu Bakra Shawkyho. Až dodatečně jsem začala zjišťovat podrobnosti. Malomocenstvím zdeformovaná tvář a ruce Radyho Gamala, představitele Beshaye, vydala za všechny maskérské počiny.

Režisér našel svého hrdinu v jedné z leperských kolonií. Kvůli vlastní zkušenosti s malomocenstvím působí neherec Gamal autenticky. Dobře ví, co znamená život člověka vyloučeného pro svůj vzhled na okraj společnosti. Přesto, že je vyléčený, lidé až příliš často dávají najevo obavy z možné nákazy. Gamal je zvyklý vidět v očích druhých štítivý pohled, obavy, a odpor.

Bezpečné prostředí pro něj představuje kolonie malomocných, kde žije od té doby, co ho sem rodiče jako malého odložili. Obživu získává vyhledáváním čehokoliv využitelného z místní skládky odpadků, kde ho často doprovází desetiletý osiřelý kluk s přezdívkou Obama. Také jeho představitele Ahmeda Abdelhafiza nalezl režisér mezi místními kluky.

Po smrti manželky se čtyřicátník Beshay vydává na cestu za původní rodinou. Přece mu slíbili, že se pro něj jednou vrátí, až se vyléčí. Už je to tolik let, ale mlhavá vzpomínka na rodinu žijící v městě Kená (Qena) nikdy nezmizela. Sice neví, jak se tam dostane, ale to přece nevadí. Na cestu se zeptá. Všechno, co vlastní, naloží na malý vozík tažený oslíkem Harbym. A v žádném případě, definitivně a rozhodně s sebou nechce vzít Obamu. Nevěří, že by se o chlapce cestou dokázal postarat.

Dojemná road-movie několikrát opakuje motivy známé z tohoto žánru. Proto diváka nepřekvapí, kdo je černým pasažérem a že Beshay objeví Obamu dovedně ukrytého ve vozíku až když již je příliš pozdě, aby ho poslal samotného zpátky do dětského domova.

Cestou prožívají řadu peripetií, neštěstí, ale také dojímavých setkání a pomoci od těch, od kterých by to nejméně čekali. Nejbezpečnější prostředí nacházejí u podobně vyloučených. Výhrůžka skončíš pod mostem se ukazuje úplně planou, protože právě tam našli zázemí. Yomeddine znamená v arabštině soudný den. Pro Beshaye však není dnem, z kterého by měl mít strach, ale je nadějí, že v tento si budou všichni lidé rovni. Zvířata ta jdou rovnou do ráje, jak zaznívá v jedné ze srdceryvných scén. Beshay během cesty mnohé ztrácí, aby našel především sám sebe. Své místo, prostředí, kde se může cítit být přijat, a znovu se ptá, kde je vlastně jeho domov. Jako křesťan však Beshay není ve většinově muslimské zemni, až tolik vystaven posměchu, některé hloupé připomínky vyplývají spíše z nedostatku lidského respektu. Režisér naopak ukazuje, že víra spojuje. Pokud lidé opravdu věří v Boha.

Režisér sám říká, že jeho máma je jihorakouská katolička a otec egyptský muslim. Od nich se naučil, že je třeba vést dialog, který vychází z odlišností a nachází možnosti, jak se můžeme všichni spojit. Ale jen tehdy, pokud jsme schopni zachovat respekt k osobní svobodě. To, co dokáže rozdělit, zranit a ublížit, je nepřijetí, odmítnutí, opovržení, sobectví, s kterými se Beshay setkává. „Ale já jsem člověk,“ odpovídá Beshay v naléhavé připomínce, že i jemu náleží lidská důstojnost. Na jeho odhodlaný pohled nemůže divák jen tak zapomenout. Je symbolem naděje, že i hodně překážek nemůže zabránit v odvaze vyjít na cestu. Příběh okouzlil i porotce v Cannes. Film byl vybrán v roce 2018 do hlavní soutěže a byl oceněn cenou Françoise Chalaise.

Odkaz na film: filmana.cz/cs/film/227-yomeddine

Marie Kolářová