Homilie arcibiskupa pražského Jana Graubnera při pohřbu kardinála Dominika Duky

Přinášíme plné znění homilie arcibiskupa Jana Graubnera, metropolity a primase českého, pronesené při pohřbu kardinála Dominika Duky 15. listopadu v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze.

Vážení páni kardinálové a bratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě, vážený pane prezidente a politické autority, zarmoucení příbuzní a smuteční hosté, sestry a bratři, 

slavíme děkovnou bohoslužbu. Děkujeme Bohu za stvoření, za život a vykoupení nás všech, zvláště však dnes děkujeme Bohu za zesnulého otce kardinála Dominika, za to, co Bůh dal v životě jemu a skrze něho všem, ke kterým ho poslal.  

Pan kardinál byl výraznou osobností. Syn vojáka, který měl rád lidi v uniformě, a dominikán s dobrou formací, muž s povahou cholerika, bojovník za pravdu a svobodu byl v současné zženštilé kultuře jasně rozeznatelný. Viděl, že dnešní jednostranné zdůrazňování Boží lásky a milosrdenství zatlačilo do pozadí skutečnost hříchu a zla, vedlo k upuštění od zpovědní praxe a někteří přestali počítat i s peklem. Přišli jsme o Boží majestát, moc a velkolepou vznešenost. Ztratili jsme smysl pro posvátnou bázeň, schopnost bojovat a statečně nést kříž, ale i smysl pro otcovství, řád a odpovědnost. A v důsledku toho pak i pro misie a kněžská či řeholní povolání.  

Mluvit o pravdách, které nejsou populární, jako že jediným Spasitelem je Kristus Ježíš a v nikom jiném není spásy, je pro některé nepřijatelné. Inkluzivní mentalitě, která se nechce nikoho dotknout, se to zdá neuvěřitelně tvrdé, protože více akcentuje blahobyt, příjemnost a pohodlí. Pokud ale někdo přijme skutečnost, že jediným Spasitelem je Ježíš, a plnost zjevení a přítomnost Krista se uskutečňuje v katolické církvi, zahoří evangelizačním ohněm, nasadí se pro to, aby lidé kolem něj poznali Ježíše a jeho tajemství vykoupení. Bůh nemá jen znaky mužskosti, ale i ženskosti.  

Je Stvořitel a Pán, všemohoucí a spravedlivý soudce, ale je taky milující, soucitný a milosrdný otec. V dějinách se stává, že jednou jsme soustředěni na jeden aspekt a jindy na druhý. Cílem je vyváženost.  A o tu jde. 

V evangeliu jsme slyšeli Kristovo ujištění, že mu na nás záleží, že pro nás chce to nejlepší, že pro nás připravil místo v nebeské slávě. A na Tomášův dotaz ukázal i cestu nezvyklou formulací: Já jsem cesta, pravda a život. Pro křesťana je základem životní orientace zaměření na cíl: Být věčně s Kristem, kterému uvěřil. Na životní cestě je křesťan poutníkem, ne tulákem bloudícím bez cíle. Není bezdomovcem, protože má svůj domov u Pána. Netrpí samotou, protože sám Ježíš jde s ním. Každodenním životem ve společenství s Ježíšem se učí jeho myšlení, které se zdá světu těžko pochopitelné,  ale to je ta cesta. Svatý Pavel může dokonce prohlásit: pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. To spojení se upevňuje jako jiná přátelství společ¬nými zkušenostmi a dobrodružstvím důvěry, až dospěje k silné identitě. Pak můžeme prohlásit  s Pavlem: Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on má dost moci, aby mi ochránil to, co mi svěřil. Nebo, jak jsme slyšeli v prvním čtení: Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všechny, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Cítíte, drazí přátelé, tu sílu Pavlovy jistoty? On je přesvědčen, že ani smrt, ani život, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky.I když jsme všichni lidé slabí a chybující, kteří se musejí často omlouvat a poznávají svou omezenost či bezmocnost, která může brát odvahu, Kristus nabízí svou pomoc všem. Jen na nás je, jestli najdeme odvahu to zkusit a dát mu důvěru. Plody se pak ukáží nejen v osobním životě, ale i ve společnosti. Takové pozadí musíme vidět za životem a působením pana kardinála. Ani jemu se všechno nepovedlo, ale nechtěl zůstat uzavřený do vlastní spokojenosti, protože uměl vidět potřeby světa. 

Mnozí dnes ve svých kondolencích mluví o mimořádném člověku, který byl zvyklý na dialog při hledání potřebného ukotvení uprostřed doby ztrácející orientaci. Muži statečném, který bojoval s falešnými obviněními. Mluví o pastýři pevném ve víře a neohroženém hlasateli pravdy, o významné osobnosti, která svůj život spojila s obranou hodnot, na nichž stojí naše společnost, o statečnosti v době pronásledování církve i dlouholetém úsilí o obnovu církevního života. 

Já jsem pana kardinála znal dlouho, ale teprve v posledních letech jsem ho viděl téměř denně a při obyčejných věcech. Nejvíce se mi vryla do paměti jeho ohromná sečtělost, úžasná paměť a schopnost dávat věci do souvislostí. V diskusích ho sice bylo někdy náročné sledovat, protože dělal mnoho odboček a vysvětlivek, ale ty jednotlivé kamínky doplňovaly mozaiku jako výmluvný obraz, při jehož obdivování nejeden posluchač vydechl: Aha! Byl vášnivý diskutér. Pro mě bylo zajímavé vidět, kolik nevěřících dovedl oslovit. Nebál se bavit i s lidmi, kterými jiní pohrdali. Všem se snažil dát možnost setkat se s Bohem, něco se o něm dovědět. Bylo až dojemné vidět chlapy tvrdící, že jsou nevěřící, jak ho prosí o požehnání. 

V diecézi mu záleželo na obnově církve a často nás vedl ke společnému slavení významných výročí, abychom se učili z dějin. Miloval katedrálu, k jejímuž úplnému dokončení inicioval stavbu nových varhan. Položil základy nového způsobu financování církve. Záleželo mu na výchově další generace, proto se snažil o výuku náboženství ve školách. To se sice nepodařilo, ale aspoň na některých místech se rozvinuly takzvané vstupy do škol.

Při loučení s otcem kardinálem musíme říct, že máme za co Bohu děkovat. Svou vděčnost můžeme ukázat pokračováním v díle obnovy církve, kterou on tak miloval. To mu jistě udělá radost.