Obsah
Obsah
Portál
Přihlásit se
Arcibiskupství pražské
8. 9. 2025, 13.51
Dnes 8. září si církev připomíná svátek Narození Panny Marie. Přinášíme vám při této příležitosti kázání kardinála Dominika Duky, které pronesl v neděli 7. září na poutním místě Marianka u Bratislavy.
Fotogalerie
Drazí přátelé, sestry a bratři, především vy, milí poutníci. Setkávám se s vámi poprvé na vašem nejstarším poutním a mariánském místě v dějinách starých časů Uherského království. My přicházíme v dnešní době.
Nemusíme řešit problémy, které řešilo jedenácté či čtrnácté století, kdy slavný panovník Ludvík Veliký, jenž se setkal i s Karlem IV. v Trnavě, vystavěl zdejší poutní chrám.
Víme, že Marianka se stala také poutním místem jedné z nejvýznamnějších panovnic Evropy – Marie Terezie. Toto poutní místo nás však skutečně vtahuje nejen do počátků dějin christianizace, ale také do otázky, co znamená obrácení, přijetí víry a nalezení smyslu života. Života, který může jedině rozkvést a uskutečnit v nás Boží obraz.
Vyprávění o poustevníkovi, který vyřezává mariánskou sošku, vlastně spojuje toto poutní místo s Mariazell a dalšími poutními místy. Zbojník, který se obrací a stává se strážcem této svatyně, vstupuje do řady postav různých zbojníků a povstalců, kteří se v lidové fantazii stali jakýmisi nositeli spravedlnosti, ale také pomoci a milosrdenství. Myslím, že nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že i idealizace historické postavy Jánošíka z Oravy nese tento určitý obraz.
Máme slavnou báseň, kterou zpracoval Karel Jaromír Erben – Záhořovo lože. Ta má své varianty v českém jazyce, v lužicko-srbštině, ale i ve slezském nářečí. Bezesporu také může vyrůstat z této legendy z Marientalu.
My však nepřišli pouze pohlédnout na historické poutní místo. My jsme přišli, abychom spolu s Pannou Marií prožili její oslavu – její narození.
Přicházíme sem tak, jako když dítě přichází navštívit svou matku. Jako děti jsme k mamince nechodili „na návštěvu“, ale slavili jsme narozeniny spolu s ní. Nesli jsme tak také určitý podíl na jejím mateřství, na oslavě jejího mateřství – jako viditelný plod jejího života.
Později, když jsme opustili domov, jsme se k mamince vraceli. A chtěl bych připomenout, že určitá necitlivost a necitelnost se neprojevuje jen vůči Panně Marii v našem životě. Projevuje se i ve vztahu k našim matkám, k našim maminkám. A také se projevuje v řeholních společenstvích, která nejsou schopna slavit narozeniny či jmeniny svého zakladatele nebo zakladatelky, protože je to období prázdnin, dovolených a podobně. A tak se tato výročí přehazují z jednoho data na druhé, až se stane, že na ně úplně zapomeneme, nebo se z nich stane pouhá šablona, obligátní povinnost.
A právě to nikdo z nás nechce – abychom si vytvořili takovýto vztah k matce, k Panně Marii, která je matkou Ježíše Krista, našeho Spasitele, a kterou zároveň nazýváme i Matkou církve.
Církev totiž není organizace, není to politická strana. Církev je živé společenství, církev je rodina.
A rodina je buňka, ze které vyrůstá život. A proto, chceme-li si uvědomit velikost vztahu k Panně Marii jako k naší matce, pak ji takto také oslovujeme. Vidíme v ní vznešenost.
A měli bychom se zároveň zamyslet, jak to vypadá s naším vztahem k naší vlastní matce – k té konkrétní matce, která nás přijala a která po celou dobu těhotenství nesla a chránila náš život pod svou péčí a láskou.
V okamžiku našeho narození víme, že to byl velmi těžký, bolestný a někdy i riskantní okamžik. I pro nás to byl šok – na který si nepamatujeme, ale který je zakódován v naší psychice. Ano, byl to úlek, byl to pláč.
A přesto jsme se mohli uklidnit v matčině objetí, když jsme uslyšeli tlukot jejího srdce. Znovu jsme poznali, že jsme u ní, že odpočíváme na jejím srdci.
Víme, že dítě se uklidní především tehdy, když ho matka vezme do svých rukou a pohoupe s ním. Protože právě tehdy, když jsme „chodili“ s ní – nebo spíše, když ona chodila s námi – stal se tento houpavý pohyb na řadu měsíců, ne-li na dva či tři roky, tím největším útočištěm. V něm jsme cítili klid a jistotu ochrany, že nejsme sami a že nám nic nehrozí.
Současné generace dětí i mladých lidí – a já vím, že to, co teď řeknu, se vám možná nebude úplně líbit – se nemusí bát ani stydět. I my jsme byli dětmi, i my jsme byli mladými. Ale právě tento nedostatek skutečně prožívaného vztahu je realitou dnešní doby.
Ale církev v celé své historii nám nabízí přítomnost matky od samého počátku – od okamžiku našeho početí, přes jednotlivá léta života, až do pozdního stáří. A nemylte se: i my starší, ať muži či ženy, vždy vyslovujeme slovo matka, maminka s určitou nostalgií a s hlubokou vzpomínkou.
Takto se Panna Maria, jejíž narozeniny dnes slavíme, zapsala do života církve, do života izraelského národa – jako vyvolená a očekávaná dcera, Panna Matka.
Tak o ní zpívali básníci starozákonních textů, především proroci. Kéž bychom si i my uvědomili, jak důležitá je mariánská úcta v životě každého z nás. Bezesporu je Panna Maria bližší vám, děvčatům, ženám, matkám. Ale protože jsme všichni šli stejnou cestou do života – ať ženy nebo muži – není tento vztah cizí ani žádnému muži, ani žádnému chlapci.
Jedině skrze tento vztah nechápeme církev jako spolek, jako organizaci či jako politickou stranu – chcete-li, partaj – ale jako rodinu. Jako místo, kde mohu prožívat pravou lásku k Bohu i k člověku.
Vždyť my jistým způsobem vstupujeme – tak, jak si říkáme „sestry a bratři“ – do hlubokého duchovního vztahu s Ježíšem Kristem, a tím pochopitelně i s jeho Matkou, ale také s jeho Otcem.
Proto nám odkázal modlitbu Otče náš. A znovu od nás chce, abychom se vyslovili jako děti: Abba.
Na počátku se církev nemodlila Otče náš tak, jak ho známe dnes: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ Ale nejprve oslovovala Boha Otce tak, jak ho oslovoval Ježíš sám. Od svého dětství až do okamžiku na kříži Ježíš oslovoval Boha: Abba. Tím dětským, zdrobnělým oslovením: Tati, tatínku.
Kéž bychom si právě tuto něžnost, kterou do života srdce vnesla Panna Maria, uchovali. Protože je to něžnost, kterou nikdy neztratil ani její Syn, Ježíš Kristus.
A tak je návštěva mariánských poutních míst životně důležitá pro každého z nás. V každém věku. Protože naše poznání a zkušenost roste — chcete-li, i stárne. Ale zároveň se také obnovuje.
Každá návštěva mariánského poutního místa v nás upevňuje vztah k jejímu Synu, Ježíši Kristu. A vlastně nás vtahuje do tajemství rodiny, kterou nazýváme církví. Každá návštěva mariánského poutního místa nás vede k Bohu, Otci Stvořiteli, který je jediným smyslem celého kosmu, celého vesmíru. Ale i celého našeho života.
Tak to vyjádřili nejen proroci. Tak to vyslovil Ježíš Kristus. A tak to potvrdili i nejvzácnější duchové lidstva — tito pedagogové, duchovní učitelé, stateční muži a ženy, kteří tvoří lid a tvoří naše dějiny.
Tisk
