Homilie Mons. Jana Graubnera při Pochodu pro život

Sestry a bratři, drazí poutníci, milé děti,

slavíme poslední den velikonočního týdne. Ještě v nás doznívá velikonoční radost spojená s úkolem, který nám dal Ježíš: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.

Ve čtení ze Skutků apoštolů jsme slyšeli, že hlásání doprovázené dobrými skutky narazilo na odpor. Dostali zákaz. Měli mlčet. Oni však považovali za nemožné mlčet o tom, co viděli a slyšeli. Z jejich hlásání, které dospělo až k nám, vyrostla evropská civilizace.

Dnes jsme v Praze na Hradě, kde potkáváme davy turistů z celého světa, kteří přicházejí obdivovat naši kulturu. Nejde jen o starou krásu bohatého města, ušlechtilost a harmonii, ale i o bezpečí a spolehlivost, pokojné vztahy a naději pro budoucnost. Nelze přehlédnout, že hodnoty, které tvoří naši vyspělou kulturu a vysokou životní úroveň, vyrostly právě z přijetí hlásaného evangelia do života.

Lidé, kteří poznali, že je miluje až do krajnosti sám Bůh, objevili lidskou důstojnost a správnou hrdost. Lidé, kteří v Bohu poznali svého otce, budovali s ostatními Božími dětmi novou lidskou rodinu. Ti, kteří svou lásku k Bohu ukazovali láskou k člověku, budovali solidaritu a sociální spravedlnost. Ti, kteří přijali Boží odpuštění, našli vnitřní svobodu a naučili se odpouštět druhým. Ti,
kteří přijali Svatého Ducha, našli schopnost milovat a dělit se s druhými nejen o chléb, ale i o poznání a smysl života. Objevili lásku, která nežije pro sebe, ale pro druhé, lásku, která je šťastná ze štěstí druhých.

Ne všichni přijímají tuto kulturu. Někteří jí kladou odpor a považují za střed a vrchol všeho své vlastní já.
Tato perspektiva však mění úhel pohledu i řazení hodnot, uzavírá do bublin a vytváří hranice. Působí chudobu, protože chybí láska, která by se uměla rozdělit. Ohrožuje mír, protože chybí láska, která hledá dobro druhého. Vede k depresím, protože chybí naděje věčnosti a zklamaný člověk opětovně zakouší, že není všemohoucím bohem, jak si namlouval.

Taková společnost vymírá, protože nedovede žít pro další generace.

Drazí přátelé,

neříkám to proto, abych někoho soudil,
ale abychom si uvědomili, že jsme na správném místě. Prožili jsme velikonoční radost a přijali jsme poslání od Krista, který zvítězil nad smrtí. Máme hlásat evangelium a je nemožné, bychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli. Nemůže nás zastavit žádný odpor. My však nejdeme bojovat, ale nabízet. Historie nás učí, že v dobách krizí se rodil nový rozkvět skrze ty, kteří evangelium nejen hlásali, ale sami žili.

Budeme procházet Prahou, kde Josef II. zrušil mnoho klášterů. Do sta let však vyrostla spousta nových. Více, než bylo těch zrušených. Přímo tady v Nerudově ulici žily dvě rodné sestry, které s další přítelkyní vyhledávaly nemocné a chudé a navštěvovaly je v jejich domech. K tomu založily duchovní spolek. Kněz, který je doprovázel, je přivedl k založení kongregace. Pracovaly v nemocnicích, postavily ošetřovatelskou školu a lázeňský dům. Tři z nich pozval biskup Bauer do Brna, kde vznikla další kongregace, která v meziválečném období měla téměř 400 sester. Na začátku byly tři.

Někteří půjdete přes Klárov, kde pan Klár vybudoval ústav pro slepce. Pro dům hledal řeholnice. Našly se čtyři české dívky, které vstoupily do noviciátu Boromejek v Nancy
a vrátily se s francouzskou představenou. Časem působily na 120 místech Československa a před komunismem jich bylo už přes dva tisíce.

Na nedalekém Žižkově mají nemocnici Sestry sv. Kříže.  Na začátku k nám přišla malá skupina sester ze Švýcarska. Na konci druhé světové války jich bylo v českých zemích 1500.  

A mohly bychom dlouho pokračovat v příkladech dalších sester. Tyto ukázky snad stačí, abychom pochopili, že úspěch medicíny v 19. století, kdy se prodloužil lidský věk o 10 let, by nebyl možný bez řeholnic, které tvořily většinu nemocničního personálu. Nebyla by tak hojná povolání, kdyby nebylo zbožnosti, která nadchla pro lásku ke Kristu a k bližnímu. Zásadní roli hráli v jejich formaci kněží a zbožní rodiče, kteří rodili a vychovávali děti
pro Boha. Vzpomeňme jen první manželský pár svatořečený spolu: rodiče svaté Terezie z Lisieux.

Co mě zaujalo na mamince Terezičky, paní Zélii? Narodila v důstojnické rodině a její dětství nebylo příliš šťastné.
V dětství byla často nemocná. Ještě víc ji trápil nedostatek lásky a něžnosti v rodině. Rodiče byli sice poctiví, měli smysl pro povinnost a nábožnost, ale byli drsní. Zélie chtěla sloužit nemocným jako řeholnice. Když ji nepřijali pro chabé zdraví, rozhodla se pro manželství, v němž se dokázala vyvarovat chyb svých rodičů a nepřenesla je do vlastní rodiny. Zajímavá je modlitba, s níž vstupuje do manželství: Prosím tě, Pane, daruj mi mnoho dětí a dej, aby se ti všechny zasvětily. U pěti se toto přání naplnilo, i když až po její smrti. Ostatní zemřely předčasně. Zélie byla úspěšná podnikatelka i vychovatelka. Na prvním místě však měla Boha. Proto vychovávala ke svatosti a sama šla příkladem.

Problémy dnešního světa jsou jiné. Znáte je a není třeba je jmenovat. Cesta k jejich nápravě má však stejná pravidla. Živá víra dala vzniknout mnoha kongregacím, když byly zrušeny kláštery. Zrušená zbožná bratrstva nahradily zbožné spolky. Po únavě spolků se mohutně rozšířila katolická hnutí. Dnes je před námi další kapitola dějin spásy. Já neznám řešení, ale jsem si jistý, že Bůh ho má připravené. Není třeba se bát, ani lidsky projektovat.
Je třeba pozvat do našeho světa Ježíše, který je jediný spasitel. Je třeba se mu dát k dispozici tak naplno, aby on mohl skrze nás měnit svět. Nechejme ho dívat se našima očima, abychom správně viděli potřeby dneška. Nechejme ho sloužit našima rukama, aby svět zakoušel dotyky Boha. Světu nepomůže nějaký zbožný odvar, ale jen skutečný živý Bůh.

Drazí přátelé, cesta k obrodě církve i společnosti není možná bez obrody rodin. Proto moc děkuji vám, kteří se snažíte budovat své rodiny na síle evangelia a pomáháte k tomu i jiným. Když bude v našem životě Bůh na prvním místě, když povedeme vlastním příkladem i výchovou děti a mládež k nadšení pro svatost, Bůh sám si je zformuje. Zachrání rodinu a dá i nová kněžská povolání. Když obnovíme svůj život z víry, vykvete nová naděje. Nebojte se!