Jáhenské svěcení Jakuba Jana Dismana v Kryštofově údolí

V pátek 24. července v 18.00 přijme v kostele sv. Kryštofa v Kryštovově údolí (Liberecko) jáhenské svěcení Jakub Jan Disman. Jeho povoláním je advokacie i správa majetku farností. Nyní k tomu přibude i jáhenská služba.

Co vás přivedlo k jáhenskému svěcení, proč chcete sloužit církvi jako jáhen?

Můj první kontakt s církví a vlastně i téma služby v církvi přišlo v předškolním věku. To jsem chodil v Litoměřicích s babičkou na plovárnu přes Dómské náměstí. Babička mi tenkrát říkala: „ne aby tě napadlo být knězem, oni nemůžou mít děti, víš“. Zůstalo mi to v paměti, ale úplně jsem se podle toho nezařídil. Když byla na samém začátku devadesátých let svatořečena Anežka Přemyslovna, nechal jsem se pokřtít. No a po střední škole jsem chtěl jít studovat teologii a vstoupit do semináře. Tatínek mi to zatrhl, možná přesněji nedoporučil, a tak jsem šel studovat práva a toulal se světem. Ale ten plamínek tam pořád byl. Vstoupil jsem proto do kláštera, kde jsem ale zjistil, že to není moje cesta životem. No a pak jsem přišel za Stanislavem Přibylem s nabídkou jáhenské služby. Po studiu a přípravě teď přijmu svěcení v kostele v Kryštofově údolí, kde už žiju a budu působit. 

A do Kryštofova údolí vás zaválo co?

Koupil jsem tam chalupu, začal tam chodit do kostela, a když pak paní kostelnici táhlo už mnoho let, začal jsem se starat o kostel. Byl jsem tam ustanoven administrátorem farnosti ve věcech majetkových. A teď ve mne dozrálo rozhodnutí dojít až k jáhenskému svěcení. 

Už žijete na faře?

Jezdil jsem tam na chalupu a bydlel v Praze, kde vykonávám advokacii, zkrátka mám civilní povolání. Covid mne naučil, že nemusím být přímo v hlavním městě, ale že jsem schopný pracovat z „Kryštofáku“, tak jsem začal na chalupě bydlet víceméně natrvalo. Pak jsem chalupu prodal a začal žít na faře a opravovat ji. 

Jaké je a bude vaše církevní pověření?

Prostě služba. K majetkové správě přibude ještě duchovní péče. Kromě Kryštofova údolí spravuji nyní ve věcech majetku ještě Hrádek, Chrastavu a další tři farnosti. Ty ale nyní předám knězi, který přijde do hrádeckého farního obvodu. Předpokládám, že jako jáhen budu sloužit právě v Kryštofově údolí a hned vedle je Liberec, kde bych měl být k ruce P. Františku Masaříkovi. Budu k dispozici tam, kde bude zapotřebí a kam mne ordináři pošlou. 

Co pro vás vlastně znamená to jáhenské svěcení na cestě životem, kterou jste načrtnul: od varování babičky na Dómském náměstí přes klášter, právnickou kariéru právě až k té církevní službě?

Vrátil jsem se před nedávnem z osmidenních ignaciánských exercicií, které vedl P. František Hylmar. Ukázalo se mi při nich, jak se mé povolání táhlo jako pověstná nit po všech těch klikatých stezkách a cestách. Prožívám radost od arcibiskupova telefonátu: „tak ano, počítej se svěcením, bude to 24. července – předtím ještě musí být udělení lektorátu a akolytátu a duchovní cvičení“. Uvědomil jsem při exerciciích, že můj život k tomu celou dobu směřoval. A najednou to začalo být úplně reálné. Jak o mne řekl otec Stanislav při udílení akolytátu v Jablonném: „jde do tuhého“.  Po exerciciích se mi vlastně ulevilo, protože jsem tam jel s rozechvěním, jestli jsem toho hoden, jestli to není pro spoustu jiných vzdělanějších a zbožnějších. Něco ve mně během toho týdne uzrálo: ano, jsi k tomu volán a neboj se. 

A jaké jsou vaše rodinné poměry?

Žiju sám. Od té doby, kdy jsem vstupoval do toho kláštera, tak ač jsem nesložil věčné sliby, od počátku jsem cítil, že celibát je forma života pro mne – a tak se toho držím.