Jako prioritu vidím dnes rodiny

Arcibiskupa JANA GRAUBNERA čeká koncem června stěhování z hanácké metropole do Prahy. Vedení pražské arcidiecéze se ujme 2. července. Ptali jsme se, s čím se do Prahy chystá.

Při svém rozhodování, zda přijmout papežovo pozvání na svatovojtěšský stolec, jste uvedl jako zásadní zkušenost svoje covidové onemocnění, kdy jste se ocitl na prahu života a smrti. Měl jste v životě předtím nějaké podobné chvíle, kdy jste se cítil vydaný do Božích rukou?

Vícekrát, ale nikdy ne tak silně. Ono to se mnou nikdy nebylo zdravotně tak vážné jako tentokrát. Nikdy předtím jsem taky nezažil, že by se za mě modlilo tak intenzivně tolik lidí. Jen když vzpomenu na ty, kteří se denně scházeli k modlitbě na Velehradě u Stojanova hrobu a ve spojení s nimi skrze videopřenos tisíce dalších. Zkušenost s důvěrou v Boha a vydaností Bohu přináší úžasný pokoj a zvláštní sílu. Nedává pocit siláka, to ne, ale jistotu, že Bůh se umí postarat o to, co mu patří, a že k tomu, co od nás žádá, dá nakonec i potřebnou sílu. Mívám pocit, že se ode mne čeká daleko víc, než mohu stihnout nebo na co stačím. Není to však deprimující, vede to k intenzivnějšímu životu s Bohem. Člověk se často ptá, jestli Bůh opravdu ode mne chce to či ono, jestli si to nevymýšlím sám. Mnohokrát pak zakouším blízkost Boha, když prosím o Ducha Svatého či jeho světlo při rozhodování a jeho moudrost, když je třeba mluvit.

V Praze jste byl v posledních letech nejen kvůli svému angažmá v pozici předsedy ČBK docela často. Je nějaké místo, které rád navštěvujete?

Tady se musím zastydět. V Praze jsem byl vždycky jaksi pracovně, cíleně. Nikdy jsem tam nevyrazil na výlet. Služba mě ale zavedla na řadu zajímavých míst, třeba do nových kostelů, kde jsme při zasedání biskupské konference slavili mši svatou, nebo i na různé výstavy při vernisážích.

Svatý Hostýn, kde jste hledal i své povolání ke kněžství, ve vaší nové arcidiecézi nemají. Je zde ale nějaké poutní místo, kam vás to táhne, které je vám blízké?

Moc jich neznám, ale vícekrát jsem se dostal na Svatou Horu, která má krásnou duchovní atmosféru. Nebo do Staré Boleslavi, kam přitahuje nejen svatý Václav, ale i Paladium země české. Osobní pouto k posvátným či poutním místům roste tím, co tam člověk sám prožije. Proto často nestačí liturgické slavnosti, ale jsou potřebné i tiché chvíle samoty s Pánem.

S čím se budete v Olomouci loučit opravdu nerad? Říkal jste, že je vaším domovem. Co vám bude chybět?

Olomouc je krásné město s barokní atmosférou i nádhernými parky hned kolem centra, ale i atmosférou mládí, protože kromě prázdnin tvoří studenti pětinu obyvatel. Město přitom není velké, takže se mnozí mohou znát. Asi mi bude chybět tiché večerní zákoutí u katedrály, kam jsem se chodíval modlit, nebo v létě i číst, ale věřím, že se takové najde i v Praze. Nemyslím si, že bych tesknil, protože celý život se učím žít naplno přítomnost a v té obyčejně nezbývá prostor pro minulost.

Podílel jste se na vzniku řady pastoračních i charitních aktivit. Co z toho vám je nejbližší? Co byste rád rozvíjel v nové diecézi?

Když jsem před léty objížděl diecézi a setkával se s pastoračními radami farností na téma „Jak si biskup představuje farnost“, používal jsem barevnou prezentaci s použitím duhových barev, z nich každá měla přiřazenu jednu oblast: liturgii a duchovní život, apoštolát, harmonii rodiny, ekonomiku, vzdělání, zdraví… Člověk vidí dobře jen v bílém světle, které můžeme skleněným hranolem rozložit na duhové barvy, ale ty taky můžeme zpětně spojit ve světlo bílé. Pokud by však některá barva chyběla, bílá už nebude bílá. Dobře zvoleným světlem můžeme nechat zazářit kráse, ale taky z krásky udělat čarodějnici. Anebo všichni víme, co znamená, když se o někom říká, že vidí černě nebo rudě, že má růžové brýle nebo že je na tom bledě. Správnému společenství nesmí chybět žádný aspekt života a ty musejí být v harmonii. Tomu se musíme učit. Každá farnost či rodina může nádherně zazářit. Čím víc bude krásných společenství církve, tím krásnější bude církev. A na tom se mohou podílet všichni. Mám-li být konkrétní, pak musím říct, že kdysi jsem viděl jako nejdůležitější mládež a službu potřebným, zatímco dnes vidím jako prioritu rodinu, protože ta je asi v největší krizi. A bez ní nebudou ani děti, ani mládež.

Nemáte někdy dojem, že se toho od (arci)biskupa čeká trošku moc?

Vlastně velmi často (smích). Biskup má být především duchovním člověkem, ale v praxi má být i učitelem, který srozumitelně učí, psychologem, který rozumí lidem, vychovatelem, který pomáhá křesťanům růst podle evangelia. Dále pak manažerem, který pracuje s lidmi, a hospodářem, který vede velký podnik a zodpovídá za to, že bude mít na výplaty. Bývá i nevoleným politikem, protože se od něj čeká sice nadstranický, ale sledovaný a všemi hodnocený přístup k veřejným věcem. Biskup má sice pro různé obory spolupracovníky, kterým svěřuje jednotlivé oblasti a dává jim důvěru, ale chyby se stejně přičtou biskupovi. Velmi často mám dojem, že mě to vysoko přesahuje. Vím, že dělám chyby, protože při nejlepší vůli to bez chyb nejde, ale nemám pocit, že bych se topil. Když se prakticky snažím být s Bohem v reálné situaci, zdá se mi, že i to přesahující množství úkolů vede k hlubšímu duchovnímu životu, že dává tušit úžasnou Boží velikost. Pak ovšem nemůžu stát před Bohem jako rovný s rovným nebo se pokoušet Boha vlastnit, manipulovat nebo ho zneužívat ke svým plánům. Cítím, jak jsem maličký, ale nedeptá mě to – spíše naplňuje radostí, že můžu být účastným na něčem tak velikém.

Nepatří ale tohle všechno svým způsobem do života všech věřících?

Máte pravdu. Každý den zažíváme situace, které nás přesahují, v nichž není snadné žít ideál evangelia. Někteří dokonce tvrdí, že v dnešní době se evangelium naplno žít nedá, že je třeba jeho požadavky snížit. To ale není pravda. Právě když nemám třeba na to, abych druhému odpustil, je na místě pravdivě říct: Já na to nemám, ale ty, Bože, na to máš. Proto ti dávám k dispozici své srdce a ty ve mně tomuto člověku odpusť. Nemám na to, abych miloval tak jako ty, když ode mě žádáš, abych miloval i nepřítele či tohoto protivného člověka, který mi leze na nervy. Dávám ti své srdce a ty ve mně ho miluj. Dávám ti své ruce a ty skrze mě mu pomoz nebo svá ústa a ty ve mně mu řekni pěkné slovo. Já ho už nedokážu ani poslouchat, proto ti dávám k dispozici své uši a ty ve mně ho poslouchej. Sám nemám na to, abych odolal tomuto pokušení. Ty ve mně jednej. Zbožnost totiž není o nekonečném modlení, ale o životě s Bohem a z Boha.

Taková zbožnost vypadá hodně prakticky.

No ale vždyť Pán Ježíš taky nebyl nějaký teoretik a nezaložil žádnou filozofickou školu. On nás přišel vykoupit a své učedníky učil žít jako vykoupené lidi, kteří jsou sice slabí na vysoký ideál, ale vždycky mohou počítat s jeho pomocí. To prožívali naši zemědělští předkové, když byl jejich každodenní život závislý na počasí a úrodě. Říká se, že od průmyslové revoluce většina lidí ztratila zkušenost závislosti na Bohu, a proto se od Boha vzdálili. Je na nás, abychom se naučili žít s Bohem v naší situaci.

Nemůžu se nezeptat: Už tušíte nebo víte, kdo bude váš generální vikář nebo generální vikáři?

Situaci neznám natolik, abych mohl dělat velká rozhodnutí hned. Zpočátku potvrdím v úřadě všechny současné pracovníky. Musím se s nimi setkat a taky poznat další. Pak uvidíme.

Kdo s vámi a za vámi půjde do Prahy z Olomouce?

Nikdo. Jsem přesvědčen, že pražská diecéze má dost kvalitních lidí. Jdu do Prahy s nějakou moravskou zkušeností, ale nechci tam importovat Moravu. Chci pracovat především s místními lidmi. Dovolte přirovnání. V nedávné době se postavilo hodně kostelů. Tam, kde stavěla cizí firma a platil to nějaký sponzor, se ve farnosti moc nezměnilo. Nejlepší plody to neslo tam, kde se při stavbě angažovali místní farníci. Při práci a společných starostech vyrostlo jejich společenství. Myslím, že podobné je to i u různých pastoračních projektů.

Cítíte se jako „překlenovací“ arcibiskup? A odkud kam byste tedy překlenoval, stavěl most? Mohl byste alespoň načrtnout obsah své „mise“ v Praze?

Tu nálepku asi vymyslel někdo při pohledu na můj věk, který ukazuje, že nebudu ve službě dlouho. Myslím však na papeže Františka, který nastoupil do úřadu, když mu bylo 76. Někteří gratulanti mi připomínají povolání Abraháma. Já si myslím, že v Praze se udělalo za mých předchůdců hodně, především v porevoluční obnově církevní struktury, v budování semináře a fakulty, církevních škol a Charit, ve spolupráci s řeholemi a jejich apoštolátem, včetně nových kostelů… Já nemohu a nechci dělat velkolepé plány, ale chci se soustředit na normální život církve zdola, na křesťanský život v rodinách a ve farnostech. A pak být pozorný k tomu, co ukáže Pán. Jestli se v této oblasti něco podaří, má šanci to nést plody dlouhodobě. Radost z Boha a zkušenost s mocí a silou Božího slova i společenství s Ježíšem uprostřed pak totiž připraví novou generaci Kristových svědků a nositelů křesťanského života.

Býváte považován za muže smíru, hledání konsenzu. Co bude potřeba sjednocovat, urovnávat, kde příkopy zasypávat?

Nechci ukazovat na žádné propasti či něčí odpůrce. Myslím, že všichni jsme silně ovlivněni současným vývojem, a čím více komunikačních možností máme, tím méně si nasloucháme a navzájem se vzdalujeme nebo se uzavíráme do sociálních a komunikačních bublin. V nadsázce můžeme říct, že dnes téměř každý píše, ale nikdo nečte; každý má svou pravdu, kterou chce prosadit. V online diskusích jsme stále stručnější a ostřejší. Vyhraňujeme se, rozdělujeme na naše a ty druhé, jsme stále izolovanější, a pak se rozpadají rodiny i přátelství. Děkuji Bohu za papeže Františka, který nás učí synodálnímu naslouchání a společnému hledání Boží vůle, kde má každý prostor, ale všichni jsou pozváni k pokornému ztrácení sebe, aby se vyjevil a vynikl Boží plán, nikoliv prosazení mocných či vlivných.

Pražský stolec je podobně jako (arci)biskupství v jiných hlavních městech hodně exponovaný a biskup pak hraje roli i ve společenském a politickém životě. Máte i v tom nějaké plány?

Společenský a politický život je v hlavním městě jistě daleko významnější než v městě krajském. Není možné ho přehlížet. Ale já bych rád viděl prioritu v duchovním a pastýřském poslání.

Většinou jsem od nově jmenovaných biskupů slýchával, jak se musí nejdřív poznat s klérem. Vy začínáte od farních společenství. Proč?

Nevidím v tom rozpor, protože ta farní společenství vedou kněží. Přes ně půjdu do farností. I pro mě bude prvním krokem seznámení s kněžími a dalšími spolupracovníky. JAN GRAUBNER (nar. 29. srpna 1948 v Brně) vyrostl ve Strážnici jako jeden z pěti sourozenců. V roce 1967 maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole a poté rok pracoval v Gottwaldově jako dělník, aby získal „dělnický původ“. V roce 1968 vstoupil do semináře. Kněžské svěcení přijal 23. června 1973. Působil jako kaplan ve Zlíně a ve Valašských Kloboukách. Od roku 1982 byl osm let farářem ve Vizovicích. Pomocným biskupem olomouckým se stal 7. dubna 1990, arcibiskupem pak 28. září 1992. Dne 13. května 2022 byl papežem jmenován pražským arcibiskupem (v pořadí 37).