Kardinál Czerny: Cesta modlitby, proroctví a obžaloby

Prozatímní prefekt Dikasteria pro podporu integrálního lidského rozvoje se vydal na cestu, aby se setkal s ukrajinskými uprchlíky a vysídlenými osobami a těmi, kdo jim pomáhají. V tomto článku zveřejněném v jezuitské publikaci "Aggiornamenti Sociali" se zamýšlí nad pověřením, které mu udělil papež František, a nad svým úkolem přinášet blízkost a solidaritu.

Moje cesta je cestou modlitby, proroctví a výpovědi. Z Říma odjíždím 8. března do Budapešti a budu pokračovat setkáním s uprchlíky a vysídlenými osobami a s těmi, kdo je přijímají a pomáhají jim. Mezitím kard. Konrad Krajewski, papežský almužník, již dorazil do Polska a totéž učiní v oblastech na hranicích s Ukrajinou. Je naděje, že se v následujících dnech podaří překročit hranice a vstoupit na Ukrajinu, ale to bude záviset na vývoji situace. Svatý stolec - papež František to řekl s velkou silou při modlitbě Anděl Páně v neděli 6. března - "je připraven udělat cokoli, dát se do služeb tohoto míru". Znamením této ochoty je moje mise na Ukrajině a mým úkolem je přinést trpícím přítomnost a blízkost nejen papeže, ale celého křesťanského lidu.

Jedu, abych se přímo přesvědčil, jaká je situace, a doufám, že budu moci přinést nějakou materiální pomoc, ale především jedu, abych se setkal s lidmi, abych s nimi byl.  Jde o proroctví přítomnosti a blízkosti, která se podle logiky světa a síly zbraní může zdát slabá, dokonce bezvýznamná. Tak tomu však není; být nablízku svému lidu, svým dětem, které trpí, je způsob, který si Bůh zvolil, aby vstoupil do dějin světa, a to i za cenu toho, že skončí na kříži. Symbolem tohoto Božího stylu je velký dřevěný kříž, který byl v minulých dnech - všichni jsme s dojetím viděli jeho záběry - přemístěn z arménské katedrály ve Lvově a převezen do bunkru v naději, že bude zachráněn před válečným běsněním a šílenstvím. Stejně jako v bunkrech, sklepích a dokonce i v improvizovaných krytech je mnoho lidí, kteří se obracejí se svými modlitbami k tomuto ukřižovanému Pánu.

Proto jsem si jist, že moje cesta bude cestou modlitby: papežovy, mé a mých dvou společníků, jednoho z Dikasteria pro komunikaci a druhého z Dikasteria pro podporu integrálního lidského rozvoje, modlitby všech, kteří nás budou na této cestě doprovázet, ale především modlitby lidí, které potkáme, modlitby, která - jak učí kniha Sirachovcova - "proniká oblaka", protože Bůh "vyslyší modlitbu ukřivděného. Nenechá bez povšimnutí úpěnlivou prosbu sirotka ani vdovu, když v nářku vylévá své srdce". Tito lidé se dělí o dar své blízkosti Bohu s těmi, kdo se s nimi setkávají, s těmi, kdo jsou ochotni prožívat svátost své přítomnosti, přinášejí slovo evangelia a konkrétní podporu. Gesto lásky těch, kdo je přijímají, se stává příležitostí k potvrzení víry, která nás spojuje, a živí společnou naději, že svět bez války je možný, že násilí a smrt nemají poslední slovo.  To je velikonoční tajemství, na které se v letošní postní době připravujeme.

Z tohoto důvodu se s nimi setkám a přiblížím blízkost papeže a církve také lidem, kteří se tolika různými způsoby zapojují v jejich přijímání: tiché a neozbrojené armádě, odhodlané obnovit lidskost, kterou se zbraně snaží zničit. Jejich ruce jsou rukama celého křesťanského lidu, ba přímo rukama Božíma.

Víra se nevyhýbá tragédii, kterou Ukrajina prožívá, protože je v srdcích lidí, kteří utíkají před válkou: většina z nich jsou věřící, stejně jako mnozí, kteří je přijímají, a je důležité, aby všichni, kdo chtějí přijmout náboženskou pomoc, ji mohli přijmout, přičemž je třeba respektovat rozdíly mezi různými konfesemi a náboženstvími. O to budu na své cestě také usilovat.

A konečně, moje cesta bude také cestou obžaloby. Příběh ukrajinských uprchlíků je dobře známý, odvíjí se podle dramatického scénáře příliš mnoha konfliktů, které krvavě zasahují náš svět a na které se často zapomíná. Se stejnou rychlostí, s jakou během několika dní musely miliony lidí opustit své domovy, už přicházejí zprávy, že se na hranicích a v zemích prvního přijetí rozjela mašinérie obchodování s lidmi a pašování migrantů.  K dramatu války a vysídlení se přidává drama otroctví. V misi, kterou naše malá delegace uskuteční, budeme věnovat velkou pozornost této problematice, stejně jako dalšímu neméně bolestnému bodu: marginalizaci a někdy i odmítání, kterým trpí Afričané a Asiaté, kteří žili na Ukrajině a nyní prchají spolu s ostatními obyvateli. Jedná se o problematiku, kterou je obtížné řešit v tak napjaté době, avšak je nesmírně naléhavá. Všichni jsme děti jednoho Otce a bratrství nezná hranic: to je smysl objetí papeže a církve, které přináším všem, s nimiž se setkám.

Přeložil Petr Vacík