Kázání arciskupa Přibyla na pouti médií

Přinášíme celý text kázání pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla z bohoslužby v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svatém hostýně, která se konala 16. května v rámci pouti médií.

Když jsem byl školák, maminka mě vždycky na svátek sv. Jana Nepomuckého omluvila ve škole a šli jsme na mši svatou do pražské katedrály k jeho hrobu. Byl to pro mě obrovský zážitek. Později, když jsem se o život svatého Jana Nepomuckého zajímal, všiml jsem si, že jej tvořily dvě postavy: jednou byl Johánek z Pomuku, doktor práv, generální vikář arcibiskupa Jana z Jenštejna, umučený 20. března 1393. Druhým pak svatý Jan Nepomucký, věrný strážce zpovědního tajemství manželky Václava IV., který zemřel v roce 1383. T

Prvně díky výzkumu historiků se zjistilo, že to byl jeden a tentýž člověk, tedy že se někdo při zápisu spletl o deset let – a příběh zpovědního tajemství královny byl až pozdější zpráva, která se začala šířit jako hlavní motiv jeho mučednictví. Ale z toho si nic nedělejme, svatá Cecilie také nikdy nehrála na varhany a je patronkou hudebníků a varhaníků. Naproti tomu se o ní dočteme, že „ve svém srdci zpívala Pánu“. Právě tak získala patronát hudebníků. Přitom mezi svatými bychom určitě pár dalších muzikantů našli. Čili není nic zvláštního, že svatý Jan Nepomucký, je patronem zpovědníků. Ale nejen jich.

Když v roce 1723 otevřeli hrob sv. Jana Nepomuckého v souvislosti s jeho blahořečením, tak z lebky vypadla jakási narůžovělá hmota, která začala červenat. Pro ty, kteří hrob ohledávali a vyňali kostru sv. Jana, to byl zázrak. Umístili tedy nález do relikviáře ve tvaru jazyka, který je dodneška zachovaný a je v něm ona tkáň krásně vidět. Jenže když se v sedmdesátých letech dvacátého století dělal antropologický výzkum, zjistilo se, že to není jazyk, ale mozková tkáň, která ve specifických klimatických podmínkách svatovítské katedrály „zmýdlovatěla“.

Můj profesor církevních dějin, Jaroslav Polc, který neměl daleko k trošku jízlivým poznámkám, na to říkal: „Češi mají od svatého Jana Nepomuckého vždycky to, co jim chybí. V osmnáctém století to byl jazyk a ve dvacátém století mozek.“ Má to něco do sebe. Svůj jazyk, tedy češtinu, už máme, ale to přemýšlení a nějaká rozvaha o čem a jak máme mluvit, je trošku naší Achillovou patou.

Pro nás to dnes platí ještě možná více. Těch sdělení, kde si posluhujeme jazykem - ať už je to jazyk slov anebo jazyk obrazů -, tak těch je opravdu hodně. Ale kvalitních informací, které by člověka někam posunuly, je spíš jako šafránu.

Mluvil jsem o dvou postavách, které se teprve později spojily v osobu svatého Jana Nepomuckého. Připomenu, že jsou to Johánek z Pomuku a svatý Jan z Nepomuku. Nahoře nad dnešním Nepomukem byl cisterciácký klášter. Tam se tehdy nacházel Nepomuk, protože jak víme, v komunitě těchto řeholníků se se neřekne ani muk. Nepomuk byl tedy místem, kde se „nepomukalo“, mlčelo. A dole pod klášterem bylo městečko, kde se normálně mluvilo, takže to byl Pomuk. Rád bych ten místopis využil a připomenul, že slova vznikají na pozadí ticha. Obraz vzniká na pozadí tmy a světla. Potřebujeme jakýsi kontrast Pomuku a Nepomuku. Z ticha může přijít vyjádření, abychom jej vůbec byli schopni rozeznat. Když píšeme inkoustem na papír, tak inkoust musí být kontrastní vůči papíru, jinak bychom prostě nic nepřečetli. Proto se dnešní svátek svatého Jana opravdu hodí pro každého k zamyšlení, zvláště pak pro nás, kteří jsme přijeli na Pouť křesťanských médií.

Když Bůh stvořil svět, tak promluvil. V žalmu čteme: „On řekl a vše povstalo.“ Jeho slovem byla stvořena nebesa a vše, co jest, přičemž to slovo vychází z mlčení, z ticha. A teď se podívejme, jak to chodí okolo nás. Těch slov lítá! A přestávají mít hodnotu. Někdy se stává, že člověk mluví, ale vůbec mu nerozumíme. Skládá slova za sebe, ale my ani nevíme, co chtěl říci. Myšlenky se totiž nerodí v mluvení, ale v tichu. Kdybyste se tady v bazilice začali bavit jako v židovské škole, tak bych asi nedal větu dohromady. Potřebuji ticho, abych mohl přemýšlet a mluvit.

Když novináři píší, tak si otevřou počítač a mají před sebou „prázdný papír“ a začnou tam klást písmena. Ta prázdná plocha je také obrazem mlčení, na kterém vznikají slova, která dávají smysl.

Žijeme v čase a prostoru, v němž zažíváme inflaci slov, přemíru informací, sdělení a obsahů. Zvlášť k tomu přispívají moderní komunikační prostředky. Dříve, když chtěl někdo někomu něco sdělit, tak napsal dopis. Dnes je nesmírně jednoduché něco napsat nebo natočit a poslat to do světa. A tím klesá i hodnota toho, co „do světa“ posíláme. Když se pak někdy podíváme pozorněji do svých mobilů a počítačů, co zrovna běhá po sociálních sítích, často zjistíme, že kdybychom to nevěděli, tak nejenže by se nic moc nestalo, ale možná bychom se měli i lépe.

Schopnost mlčet a mluvit je tedy důležitá. Sdílení informací může být dobrý sluha, ale také zlý pán. Na Svatý Hostýn jsme jako zástupci a pracovníci médií připutovali také proto, abychom si vyprosili schopnost najít ten správný způsob, jak sdělit to podstatné. A abychom tento způsob hledali právě v tichu, ze kterého se rodí slovo. Obrazně řečeno: nejdřív je potřeba vystoupit na horu Nepomuk, abychom mohli sestoupit do toho městečka Pomuk, a tam s lidmi žili a předávali jim to, co jsme získali na té hoře.

Svatý Jan Nepomucký je kromě jiného „světec na mostě“. Přišel k tomu, chudák, opravdu v nezáviděníhodné situaci, když byl umučen. Mělo se za to, že byl utopen, ale po průzkumu ostatků se zjistilo, že to, co mu kati Václava IV. způsobili při mučení, nemohl Jan přežít. Z Karlova mostu jej tedy hodili už mrtvého, což dnes připomíná mřížka na po staletí tradovaném místě svržení svatého Jana do Vltavy. Právě tak se stal bezděky „světcem na mostě“.

Most je stavba, která spojuje dva břehy a je obrazem smíření, které stále potřebujeme. Ve své bývalé diecézi, kterou ještě stále spravuji, jsem vyhlásil Rok smíření mezi dvěma národy, mezi Čechy a Němci. Svatý Jan Nepomucký měl pravděpodobně českou matku a německého otce. Jenže ve čtrnáctém století to nikdo neřešil a bylo to každému jedno. Prostě to byl Bohemus, čili Čech, ale jestli mluvil tou či onou řečí, bylo podružné.

Během staletí života v tomto našem prostoru si však oba národy leccos zlého způsobili. Zvláště před pětaosmdesáti, osmdesáti lety, jsme si ublížili velmi - a chceme to nyní nějak napravit. Slyšíme v těchto dnech velký křik, že to snad nemáme dělat. Tak vás prosím: jako křesťané bychom nikdy neměli žít v situaci, že bychom byli nesmířeni.

Celý týden jsem teď řešil ukradenou a znovu navrácenou lebku svaté Zdislavy z Jablonného v Podještědí. Ptali se mne vaši kolegové žurnalisté, jestli odpustím pachateli. No, proč by ne? Vždyť bych ublížil sám sobě, kdybych mu neodpustil. A co mi pomůže, že se na něj budu zlobit? Přeci se stále modlíme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Tato slova modlitby znamenají tvoření mostu od jednoho břehu ke druhému. Musíme mít odvahu a sklenout oblouk, aby po něm mohli chodit také další lidé.

Svatý Jan Nepomucký je světcem uctívaným v Bavorsku i jinde v Evropě, je svatým, který spojuje zvláště tzv. Heimatleute, tedy ty, kteří měli v našem životním prostoru domov, ale mluvili různými jazyky. Prosím, nenechme odvést svou pozornost od smíření, protože my neděláme politiku, ale stavíme most, jehož pilíři jsou vztah k Bohu, víra a křesťanství. A proto vždycky platí, že bližní je každý člověk, kterému máme odpustit. Sami přeci potřebujeme, aby nám Bůh odpustil. Proto musíme být velkorysí. Neznamená to, že řekneme: „Nic se nestalo, nic se neděje.“ Stalo se a hodně se stalo a my si to připomínáme. Stejně tak „se stalo“ s tou lebkou svaté Zdislavy. Její krádež je závažný čin a policie jej šetří. Nebudeme zapomínat. Ale má smysl se hněvat, když Bůh nám neustále odpouští?

Chci tedy připomenout, že svatý Jan je patronem smíření, patronem různých národů ať už mluví česky nebo německy, a je patronem jakékoliv cesty k sobě. Také média mají tvořit takové prostředí, abychom hledali cesty k sobě. Prosím, pamatujte, aby informace a obsah, které předáváte, neznemožňovaly kontakt lidí mezi sebou, ale aby ho naopak usnadňovaly. Musíme proto, a tady to říkám jako imperativ, žít jako křesťané a vydávat svědectví v této společnosti. Jak často se nám například přihodí (podívejme se do svých srdcí, jestli to neděláme), že když se něco stane, tak první přijde na řadu hledání viníka, na kterého to všechno hodíme. Jenže ono se často ukáže, že za spoustu věcí neseme vinu mnozí nebo všichni. Proto je na místě být pokorný a říkat: „Pane Bože, odpusť mi moje viny. Já chci také odpustit tomu druhému.“ Jen tak přineseme mír a pokoj do svých srdcí i mezi lidi. S hněvem totiž nejsme šiřiteli pokoje, ale ničíme sami sebe a nikomu neprospějeme. Když však budeme zasévat pokoj mezi lidi, splní se nám, co říká Ježíš: „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.“

Milí přátelé, ať tedy na přímluvu svatého Jana Nepomuckého dokážeme někdy trochu mlčet. Třeba když je potřeba chránit dobrou pověst druhého člověka. Ale ať také dokážeme mluvit, je-li potřeba projevit odvahu. A to i odvahu křesťanského svědectví, abychom dokázali budovat mosty smíření. Stát pevně na svém břehu, ale nebát se zariskovat a opřít se ještě o ten druhý břeh.

A ať se nikdy nebojíme a nestydíme omluvit se a usmířit, protože tím se nic neztratí a jenom se může získat.

Svatý Jane Nepomucký, oroduj za nás.